Ještě v době mé povinné školní docházky (tehdy se ty školy nazývaly měšťanky) jsem přišel jednou bez domácí úlohy v češtině. Přiznávám se dodatečně, že to nebylo poprve a také že to bylo především z mého lajdáctví. Takto jsem to ale pochopitelně nemohl presentovat ve vyučováni. A tak jsem si pro jistotu připravil hned tři důvody, které mi jakoby zabránily vyplnit mé školní povinnosti. Na dva z nich si již nevzpomínám, tím třetím, hlavním důvodem ale byla vypnutá eletřina - v těch dobách docela pěkná a pravděpodobná výmluva. Pochopitelně jsem byl přistižen, nejvíc mne ale překvapila reakce mého češtináře. Aniž by nějak zkoumal pravdivost mého zdůvodnění, uvedl jen jednu zcela prostou větu, kterou jsem si zapamatoval lépe než leckterá gramatická pravidla. Že totiž ke všemu, co děláme či neděláme, máme vždy jen jeden důvod.

V podstatě celý svůj život jsem si prověřoval na sobě i na jiných, je-li tomu skutečně tak, a mohu svému již zesnulému učiteli nejen dát za pravdu, ale dodatečně mu i poděkovat za jednu životní moudrost. Pochopitelně je zcela možné a běžné, že těch důvodů k jistému jednání či rozhodnutí může být i víc, někdy dokonce celá řada. Podstatný ovšem bývá zpravidla jen jeden hlavní důvod, který ovlivňuje naše jednání a bez kterého bychom asi jednali zcela jinak. A ten si někdy ani neuvědomujeme nebo nepřiznáváme, v každém případě se o něm nemusíme zmiňovat, někdy jej dokonce úmyslně zamlčujeme. Tak například ne každý drahý zájezd do ciziny je motivován touhou po poznání cizích zemí. Někdy to může být třeba i jen jednoduchá snaha blýsknout se před sousedy. Příklady by se daly nalézt i při různých nákupech, a také leckterý sňatek není motivován jen vzájemnou láskou a náklonnosti, o tom se však nemluví.

V daném případě mi ovšem nejde ani tak o pohnutky pro ryze osobní záležitost, domácím úkolem počínaje a třeba až po chlubivé nebo vypočítavé jednání. Asi by stálo za to především z tohoto hlediska posuzovat pohnutky politiků, proč se ucházeli o danou funkci. A zejména pak jednání a projevy těch, kteří rozhodují nebo mohou ovlivnit veřejné záležitosti. Jaké jsou ty hlavní pohnutky a důvody veřejně činných osob pro to či ono a jak to souhlasí s tím, co oni sami proklamují.

Jde skutečně všem poslanům, kteří brojí třeba proti platbám u lékaře, jen a jen o blaho nemocných nebo jde o jediné – o získání, resp. udržení křesla. Nějak se mi nechce věřit, že dr. Rath je takový lidumil a bojovník za blaho chudého lidu, za jakého se při každé příležitosti vydává. A co třeba ta nedávná volba prezidenta. Šlo tam skutečně jen o to najít jako reprezentanta republiky toho nejlepšího či tu nejlepší? O zákulisí voleb si přece vrabci cvrlikali na střeše, takže si každý pravé pohnutky voličů i nevoličů mohl nebo měl uvědomit. Pokusme se z tohoto hlediska posoudit jiný, v daném okamžiku zcela aktuální problém, „ano či ne radarové základně“. Kolik zde bylo na obou stranách vyjmenováno zcela zásadních důvodů. Tak třeba v těchto dnech má řada odpůrců základny „cíl nebýt cíl“. Titíž lidé ale současně tvrdí, že žádné rakety nikomu nehrozí, protože žádné nejsou a nebudou. Že by si snad někdo pořídil raketu a cítil se být vyprovokován k útoku jen proto, že exituje radarová stanice? Nedovedu si představit, že by si můj soused pořídil paklíč a vyloupil můj dům jenom proto, že jsem si na dvéře namontoval zámek, zatímco nezajištěný dům by zůstal nedotčen. Tato záležitost se pochopitelně netýká jen pohnutek fyzických osob, ale i některých konkrétních států a organizací. Že by se plánovanou radarovou základnou a několika obranných raket cítila být vyprovokovaná k atomovému útoku mírumilovná velmoc, která vlastní stovky, ne-li tisíce nejmocnějších raket světa a které navíc demontrativně ukazuje při vojenské přehlídce?

Rádoby premiér pan Paroubek se v některých případech dal slyšet, že hlas lidu hlas boží. Takto se ale vyjadřoval jen ve zcela vybraných případech, kdy mu to vyhovovalo. Hlasu lidu by politik jistě naslouchat měl, ale řídit se jím - na co je pak politik? Podle hlasu lidu by dokázal spravovat stát každý slušný úředník. Nebo třeba pan Čunek - jednal on skutečně vždy v souladu s přikázáním „nepodáš křivého svědectví proti bližnimu svému“ a plnil slib člena vlády, že „bude zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužije svého postavení“? A co třeba důvody pro (znovu)budování socialismu, uváděné jednou politickou stranou, která si na historii již jeden takový pokus vynutila a totálně ztroskotala?

Dala by se zde uvést celá řada dalších případů, kdy lidé zodpovědní za veřejné zákežitosti nejmenují nebo dokonce úmyslně zamlčují ten pravý důvod svého jednání a chování. A to dokonce v přímém protikladu s přísahou, kterou slavnostně dali. Každý, kdo případně souhlasí s výrokem mého učitele-češtináře, jistě sám dokáže takové případy nalézt a snad i pojmenovat. Bylo by jistě dobré, kdyby co nejvíce lidí dokázalo z tohoto hlediska posuzovat jednání jak svoje, tak i jiných. Zejména žádoucí by to pak bylo u voličů. A již dopředu si troufam tvrdit, že i internetoví diskutéři maji ke svému postoji také vždy ten jeden hlavni duvod. Jenže jaký?