Muslimové se k nám valí a roztahují se tu především proto, aby splnili příkazy své středověké válečnické a ideologické brožury zvané Korán. Ale které příkazy?

Některé verše Koránu si zjevně odporují. Už mnohokrát na to upozornili arabisté, kteří mají studium tohoto spisu v popisu své práce. V první části jsou verše, které nabádají, našim slovníkem řečeno, k milování bližního svého, a ejhle, v druhé části jsou verše nabádající k šíření víry za každou cenu a k zabíjení nevěřících. Ono to není pouhé nabádání, je to formulováno jako příkaz. Jak řekl jeden můj věci znalý přítel, Mohamed byl v podstatě voják, který v té první části formuloval svou představu společnosti a když viděl, že polovina jeho života je pryč a nic zvláštního se neděje, přikázal v druhé části spisu svým věrným rozšířit tuto představu rychleji a dál mečem.

Nepřipomíná vám to doktrínu sovětského vedení a jeho generálů z dob studené války? Komunismus musí zvítězit na celém světě atd. Tragické na tom je, že Mohamed se po změně na militantního vůdce určitého úspěchu dožil, ovšem stalo se to ve středověku. Sovětští generálové byli svobodným světem naštěstí udrženi na uzdě, ale za jakou cenu? Západ musel investovat nesmyslné částky do vytvoření dostatečně odstrašující převahy.

Vraťme se ke Koránu. Jeho rozporuplné verše umožňují islámským duchovním navenek argumentovat způsobem: Podívejte se, podle písma máme nařízeno být mírumilovní. Ovšem uvnitř svých mešit mohou svým věřícím beztrestně říkat pravý opak, to mají přece nařízeno také, a podle mnoha svědectví to také dělají. Věřící musí poslouchat a nesmějí pochybovat, také toto je příkaz. Mohamed byl přece voják a kde by byla jeho armáda bez discipliny. Slepá poslušnost, zákaz pochybování neboli myšlení, naprostá oddanost duchovnímu. A povinné připomínání těchto povinností pro jistotu pětkrát denně prostřednictvím modlitby. To je opravdu síla, komunistům stačily jen první máje, únorová vítězství a snad ještě jedno dvě výročí navíc.

Když už u nás nějaká muslimská menšina existuje, jak zajistit, aby se militantní podoba jejich náboženství nemohla šířit, aniž bychom jim zakazovali jejich náboženství? Jak to udělat, abychom zároveň respektovali Deklaraci lidských práv a svobod? Nemuselo by jít o nic drastického. Mělo by stačit jen vážné upozornění, že musí striktně dodržovat stávající zákony. Připomenout jim, že právo hostitelské domácí země je nadřazeno jejich právu šaría a že jeho praktikováním mohou páchat trestný čin. Měli bychom nekompromisně uplatňovat naše zákony proti šíření nenávisti a násilí proti skupinám obyvatel. To by ovšem znamenalo kontrolovat, co říkají jejich imámové svým ovečkám v mešitách. Pevně věřím, že technologie by se jistě našla. Měli bychom omezit vytváření čistě islámských škol, a v českém školství odmítnout sebemenší změny školních řádů z důvodu náboženské nebo etnické odlišnosti. Jen tímto způsobem se lze pokusit o jejich úspěšnou integraci do společnosti. Zbytek závisí už jenom na jejich dobré vůli k začlenění se a také na naší dobré vůli pochopit, že byli vychováni jinak než my a že ke změně bude docházet pomalu.

V přístupu k imigraci jsme jeden z nejtolerantnějších národů. Nevadili nám Jugoslávci, Vietnamci, Bělorusové, Ukrajinci a nakonec ani Rusové, jenomže islámská imigrace, to je něco úplně jiného. To je pokus o dobytí území i s jeho obyvateli a k tomu už tolerantní být nemůžeme, zde se jedná o naše přežití.

Sami ovšem máme jeden vážný problém. Byli jsme infikováni, především značná část našich politiků, multikulturalismem. Dělo se to pomalu, nenápadně a postupně. Zatím jen sledujeme, jak tato doktrína v celé Evropě selhává a nepokrytě nahrává islámským nájezdníkům. Nestačí ji jenom pranýřovat, je třeba ji urychleně zavrhnout a zříci se jí na vládní a parlamentní úrovni, protože plíživě proniká už i do našich zákonů. Pokud se nedokážeme bránit, islamisté se nám budou dál jenom smát a pokračovat v tom nejhorším, co právě dělají. Svou válku proti nám povedou dál a my budeme mít další zbytečné a bolestivé ztráty.

V přeneseném slova smyslu zabil nevinné oběti v Paříži multikulturalismus, tentokrát belgický, ruku v ruce s francouzským. Mrzí mě, že část našich stávajících politiků odmítá tuto souvislost uznat a zdráhá se jednat. Máme pokorně čekat, až i český multikulturalismus začne zabíjet?

V přístupu k emigraci jsme jeden z nejtolerantnějších národů. Nevadili nám Jugoslávci, Vietnamci, Bělorusové, Ukrajinci a nakonec ani Rusové, jenomže islámská emigrace, to je něco úplně jiného. To je pokus o dobytí území i s jeho obyvateli, a k tomu už tolerantní být nemůžeme, zde se jedná o naše přežití.

Sami ovšem máme jeden vážný problém. Byli jsme infikováni, především značná část našich politiků, multikulturalismem. Dělo se to pomalu, nenápadně a postupně. Zatím jen sledujeme, jak tato doktrína v celé Evropě selhává a nepokrytě nahrává islámským nájezdníkům. Nestačí ji jenom pranýřovat, je třeba ji urychleně zavrhnout a zříci se jí na vládní a parlamentní úrovni, protože plíživě proniká už i do našich zákonů. Pokud se nedokážeme bránit, islámci se nám budou dál jenom smát a pokračovat v tom nejhorším, co právě dělají. Svou válku proti nám povedou dál a my budeme mít další zbytečné a bolestivé ztráty. V přeneseném slova smyslu zabil nevinné oběti v Paříži multikulturalismus, tentokrát belgický ruku v ruce s francouzským. Mrzí mě, že část našich stávajících politiků odmítá tuto souvislost uznat a zdráhá se jednat. Máme pokorně čekat, až i český multikulturalismus začne zabíjet?