Mohli bychom být nejšťastnějším národem v Evropě

Nedávno jsem vyslechl na zastávce rozhovor dvou mužů, kteří se po delší době potkali. „Tak, jak se máš?“ „Ale, furt makám, někdo v týhle zkurvený zemi makat musí.“ To vyjadřuje nejen častou náladu, ale i prapodivnou tendenci stydět se za to, že by vše mohlo být dobré a my spokojení.

Přitom všechny charakteristiky ukazují, že nikdy jsme se neměli lépe než teď. Nejnižší nezaměstnanost v EU, ve srovnání s jinými zeměmi fungující zdravotnictví na vysoké úrovni, žádné teroristické atentáty a nepřizpůsobiví imigranti. Na našich ulicích je relativně bezpečno, vybavení domácností na úrovni, jezdíme si na dovolené do zahraničí, laciné pivo. Máme jeden z nejnižších poměrů chudých vůči bohatým. Hospodářství roste tak, až se podnikům nedostává pracovníků. Jen politici to kazí svým chováním a hašteřením. Ale ti na naši životní úroveň už naštěstí mají z krátkodobého hlediska pramalý vliv.

Jistě znáte bonmot o tom, zda lahev do poloviny naplněná je poloprázdná, nebo poloplná. A o tom to totiž je. O pocitu štěstí a spokojenosti rozhoduje mnohem více než objektivní okolnosti náš vnitřní stav. Jemná rovnováha či nerovnováha mozkových přenašečů a blokátorů. Malá množství látek, které buď jsou, nebo nejsou. Je to tedy otázka genetiky a my Češi jsme masově zdědili geny skepse? Ne tak docela. Geny jsou jedna věc a určují tendenci, kam by se to mohlo ubírat, a teprve náš přístup a snažení zformuje, kam se to skutečně ubírat bude. Je to o pozitivním myšlení, které vám nakonec ovlivní i ty koncentrace přenašečů v mozku.

Já byl do svých 45 let celkem normálním spěchajícím člověkem. Kupoval jsem si zajímavé knihy, které jsem neměl čas číst, a těšil jsem se, jak si je „jednou“ přečtu. Pak mě najednou cosi osvítilo a já si lehce otřesen uvědomil, že „jednou“ je chiméra, která nikdy nebude, že žiju tady a teď a že už jsem za polovinou života. Začal jsem žít a vážit si každého dne, knihu si kupuju jen tehdy, když si ji chci okamžitě přečíst. Přestala mě štvát řada věcí kolem nás a začal jsem si všímat víc toho hezkého, příjemného. Protože si přece zbytek života chci užít, ne ho pronadávat. Znáte jistě každý ze svého okolí pár takových věčných nespokojenců, kteří by si raději ukousli jazyk, než by něco pochválili.

Řeknete si, no dobře, ale jak na to? Univerzální recept asi není, i když řada knih o pozitivním myšlení návody poskytuje. Mně se osvědčilo hlavně zastavit se a všímat si věcí okolo sebe. Hledat, co je pěkné a co se mi líbí. A tak jsem se naučil oceňovat krásu květin i krajiny, ale též matematiky a fyziky či tajemství vesmíru. Zajímat se a mít koníčky je rozhodně to správné vykročení. Protože jsem člověk od přírody líný, začal jsem bojovat s prokrastinací (odkládáním na později). Raději hned vysaju, dojdu na nákup či s odpadky, když mi žena řekne, než aby nade mnou viselo jako Damoklův meč vědomí, že budu muset ještě něco udělat. A ono to funguje a osvobozuje.

A tak na otázky, jak se mám, odpovídám upřímně: „Je to moc fajn, jen ať to vydrží.“ A nic na tom nemění fakt, že mě občas zabolí kyčle nebo že kvůli péči o málo pohyblivou maminku už nemůžeme jezdit na dovolené nebo výlety delší půl dne. Je přece tolik krásných a zajímavých věcí, které možná už ani nestihnu poznat a prozkoumat.

Zkuste to také – uleví se vám.