28.3.2024 | Svátek má Soňa


ÚVAHA: Jak dlouhodobá rozhodnutí jsou rozumná?

17.8.2018

V životě lidském se nejvíce měří penězi, a kdo říká něco jiného, je tak trochu pokrytec. Když si něco pořídím, rozhodl jsem se, ale zároveň tím o něco přicházím. O spoustu možností, jak jsem mohl investovat jinak. Moje investice tedy nemá jen hodnotu peněz, které jsem vynaložil, ale také cenu nejlepší druhé příležitosti, o kterou jsem svým rozhodnutím přišel. Angličané pro to mají pojem opportunity cost, neboli „náklady obětované příležitosti“. Když se rozhodnu jít do divadla, nestojí mě to jen náklady na vstupné, ale zbaví mě to třeba možnosti v ten samý čas pracovat přesčas a vydělávat peníze. Když se ožením s jednou ženou, zároveň přicházím o všechny ostatní. Od toho však máme inteligenci, abychom dokázali uvážit, co je pro nás lepší.

Ještě složitější situace je v případě, pokud investuji do budoucnosti. Odepřu si něco dnes, abych v budoucnu získal něco lepšího. Musí to být něco lepšího, více, nebo pro mě nějak důležité, abych se vzdal možnosti zlepšit kvalitu svého života dnes. Třeba šetřit na stáří. Jsou etnika, která žijí zcela pro dnešek a plánovat pro budoucnost je jim cizí. Ne tak racionální euroatlantická civilizace. Jinak by nevznikly penzijní systémy, životní pojistky a investiční fondy. Ne všechna rozhodnutí však závisí jen na nás. V mnoha věcech o nás rozhoduje stát a otázka zní, jak dlouhodobá rozhodnutí to mají být.

Bohužel většina rozhodování státu, tedy politiků, které si zvolíme, je poplatná délce volebního období. Musí něco stihnout, aby se zalíbili a měli šanci být znovu zvoleni. Často tedy hledají jednoduchá řešení a těm složitým a dlouhodobým se vyhýbají. Proto stále čekáme na penzijní reformu nebo úpravy zdravotnictví. Jsme ve skluzu se stavbou dálnic a železničních koridorů. Voliče to štve a chtěli by takové představitele, kteří by uvažovali rozumně a koncepčně. Co je však rozumné a koncepční? Možná pro každého člověka něco jiného. Většina se asi shodne, že rozumné je, co ještě užije za svého života, nejlépe v nejbližších deseti letech, ale budiž i ve stáří. Máme své děti a ty zase plodí naše vnuky. A tak jsme také ochotni obětovat něco i pro ně. To už se pohybujeme v horizontu cca padesáti let. Problém je s nákladnými rozhodnutími přesahujícím významně horizont našeho života. Naše civilizace má čas od času snahu činit taková rozhodnutí, zejména v oblasti „poručit větru a dešti“. Tím je například současné tažení proti oxidu uhličitému a lidmi zaviněném oteplování. Jeden by řekl, no tak ať to zkusí. Ale ono to stojí spoustu peněz, které by se daly využít rozumněji. Okamžitě se toho chopí ekonomické lobby, které na to vysávají ze státu peníze. Přitom taková rozhodnutí usměrňovat přírodu většinou končí krachem, viz biopaliva. Jediným opatřením toho typu, které se povedlo, byl montrealský zákaz používání některých freonů, které ničily ozonovou ochrannou vrstvu chránící nás před UV zářením. Povedlo se to ze dvou důvodů. Molekula freonu zničí mnoho molekul ozonu, než se rozpadne, a má tedy ohromnou účinnost. Druhým důvodem je, že se účinek zákazu projevil už za našeho života po řádově desetiletí. Tam, kde to je jen na přímé či nepřímé úměrnosti, to nefunguje.

Co ale s rozhodnutími a investicemi cílenými na horizont sta a více let? Tady se výsledku nedočkají snad ani naši vnuci a navíc výsledky nelze zkontrolovat. Byl to dobrý nápad, nebo jsme naletěli podvodníkům a megalomanům? Navíc naše znalosti problému mohou být nedokonalé či neúplné. Můžeme honit větrné mlýny a naši potomci v budoucnosti by si s tím problémem na vyšší úrovni vědy a technologie poradili lépe a snadněji. Přitom se nás na taková rozhodnutí stát většinou neptá a činí je sám a direktivně. Jak by dopadlo referendum o takových plánech? Kolik lidí by se třeba vzdalo nárůstu své životní úrovně o 15 % ve prospěch sto let vzdálené budoucnosti? A vždy je to něco za něco. Je to, jako bychom měli tvořit zásoby paliva na dobu ledovou, až za nějakých pět tisíc let přijde. Každá generace měla své problémy a dosud je dokázala úspěšně řešit. S velkou pravděpodobností to budou i naši následovníci. Jistě, i lidstvo jednou skončí, podobně jako skončili trilobiti nebo dinosauři, ale do té doby ať si užívá výsluní.