„Každý z nás má vinu, pokud zůstal nečinný. Pasivita ví, že je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoliv možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu.“

To jsou slova psychiatra a filozofa Karla Jasperse z knihy Otázka viny. Sepsal ji těsně po válce, kterou jen tak tak přežil kvůli své židovské ženě, když se odmítl s ní rozvést. V tomto strachu žil až do 1. dubna 1945, kdy město obsadili Američané, a tím je zachránili před znovu nařízenou deportací. Po celou dobu Hitlerova řádění si psal Karl Jaspers deník a právě z těchto zaznamenaných úvah vznikla tato kniha, která u nás znovu vyšla v minulém roce.

Filozofové nám připomínají, že historie není jen to, co se stalo, ale i to, co jsme neměli připustit. Proto všichni lidé, kteří v takové zákeřné situaci žili, jsou různou měrou za to, co se stalo, nebo co se právě děje na Ukrajině, odpovědni: Nesou svůj podíl viny. A to samozřejmě platí nejen o nás, o Češích, ale i o všech národech naší civilizace, které nebyly schopné či dokonce ochotné důkladně analyzovat projevy Vladimíra Putina, stejně jako kdysi současníci Karla Jasperse nebyli schopní analyzovat Mein Kampf Adolfa Hitlera, který o svých úmyslech taky informoval předem.

Karl Jaspers došel k přesvědčení, že existencí se člověk stává v mezních situacích, a právě v nich také troskotá. Toto troskotání se však připravuje podle něj již v každodenním životě jako provinění. Člověk se stává člověkem-existencí zejména tím, že si uvědomuje svá konkrétní selhání, svá provinění. Problém viny je podle něj primárně vnitřní, niternou záležitostí každého člověka. Kdo mluví jen o vinách těch druhých, ještě nedospěl, nestal se vskutku člověkem, protože buď o svých vinách neví, nebo si je nechce přiznat. Karl Jaspers píše: „Být si opravdově vědom své provinilosti znamená probudit v sobě člověka,...znovu se narodit.“ Rozlišuje čtyři druhy viny: Kriminální, tu mají přímí strůjci a aktéři, dnes vpádu na Ukrajinu. Politickou, která spočívá v činech státníků, a to nejen těch, kteří to zavinili, ale i těch, kteří to dopustili tím, že na situaci včas a adekvátně nereagovali. Morální, protože každý je zodpovědný morálně za všechny své činy: zločin je zločinem, i když je vykonán na rozkaz. Metafyzickou vinu pak má každý, kdo není solidární s těmi, na kterých je učiněna křivda, kdo se nesnažil zabránit vraždění druhých. Karl Jaspers dodává: „Kdybychom se my lidé mohli oprostit od metafyzické viny, byli bychom anděly.“

Proto skutečně svobodnými občany budeme teprve tehdy, když sami pocítíme podíl viny za to, co se dnes děje na Ukrajině. Generálové by mohli cítit svou vinu za to, že nedokázali dost hlasitě promluvit o zkušenosti z roku 1968, politici že nepochopili, že nejde jen o střed dvou zemí, ale dvou rozdílných kultur a my novináři a občané, že jsme nedonutili politiky, aby byli aktivnější. V krizové situaci je třeba táhnout bílou figurou, jak říkají šachisté, a to naše civilizace promeškala.