Kde jsem byl před týdnem? To si pamatuju přesně, zrovna tak si pamatuju, kde jsem byl, když přišla zpráva, že zastřelili Kennedyho. Nebo vím, kde jsem se dozvěděl o útoku na newyorská dvojčata. O masakru ve Virginii jsem se dozvěděl z rádia. Vždycky ho mám puštěné, když někam jedu autem, a pouštěl jsem si ho i před týdnem, když jsem jel ze Zvole, kde bydlím, do Prahy.

Bylo to hrozné poslouchání. Hlasatel vykládal o mlčenlivém vrahovi kráčejícím po školních chodbách. Koho uviděl, toho zabil. Pak se ozval rovnou z Ameriky Alexandr Pícha, rozhlasový zpravodaj. Vyprávěl o dívce, která se zachránila zahrabaná mezi mrtvolami svých spolužáků. Jel jsem po mizerné české silničce zanedbané vládami rudými jako modrými, jel jsem všedním dnem ze všední vesnice za všední prací ve všedním městě a poslouchal líčení nadpomyslné hrůzy.

Brzo jsem toho měl dost a pustil jsem si jinou stanici. Na volbě jedna mám Radiožurnál, na dvojce mám Prahu. Tam nic o masakru neříkali. Měli tam zrovna hodinku poezie. Chválabohu, řekl jsem si a zaposlouchal jsem se do veršů.

Jedna báseň zrovna končila a na řadu přišla druhá. Jacques Prévert byl ten básník a báseň se jmenovala Flašinetář. Potěšilo mě, že budu poslouchat zrovna Préverta. Sympatický patafyzik s cigaretou přilepenou v ústech (zaplatil za ni rakovinou plic), propagátor zpívané poezie, neboť podle něho je poezie „la langue qui chante“, tedy zpívající jazyk. Tak o čempak nám zazpíváš, Jacquesi, těšil jsem se. Básnička je o muzikantech. Vystupují jeden po druhém a trochu chvástavě vykládají, na co hudou, ten na housličky, ten na klavír, onen zas na něco jiného. V koutě pak sedí mlčenlivý chlapík, a když se ho zeptají, na co on hraje, odpoví, že na flašinet a na nože. Pak vytáhne ty nože a muzikanty podřeže. Je u toho holčička a té se to moc líbí. Přidá se k flašinetářovi a pak táhnou spolu krajem, a koho potkají, podřežou a hezky si u toho zpívají.

Jak to s nimi dopadlo, nevím, protože se mi z toho tak trochu zvednul kufr a ze chvilky poezie jsem se vrátil na jedničku, kde zrovna vykládali o stařičkém učiteli, který mlčenlivému vrahovi zatarasil cestu do učebny, z níž jeho žáci zrovna skákali z okna, a nechal se proděravět jako řešeto. Holokaust přežil, tuhle vyučovací hodinu ne.

Jel jsem pak dál tou všední krajinou a přemýšlel o Prévertovi, jak tak hezky hravě nechával holčičku podřezávat lidi, a v myšlenkách jsem se zatoulal až k Máchovi, který ve svém Máji opěvoval vraha. Jestlipak by napsal pěkné veršování o vrahovi virginském, nějakou báseň, v níž by volal „Hynku, Jarmilo, Čo Sung-hu!“ Jistě by vymyslel něco pěkného, byl to velký básník, génius, objevitel. Takových objevitelů byla od jeho dob spousta. Jeden po druhém objevovali, že vrah je zajímavější než oběť, a dokonce že i ten vrah je oběť, a pohrdáníhodný tudíž není zločinec, nýbrž ten, kdo zločince vidí jednoobrazně, schematicky, primitivním pohledem měšťáka. Už si představuju novodobého génia, jak tepe do klávesnice první obrysy filmového dramatu o virginském střelci. Bude ho hrát nějaký výborný herec, na oběti postačí kompars.

Já na ten film nepůjdu. Zůstanu doma a budu si číst Préverta.

LN, 23.4.2007