19.3.2024 | Svátek má Josef


ÚVAHA: Husité a sobci

14.8.2020

Na rok 2020 připadají výročí událostí husitské revoluce. Ať už jsou to ty velmi známé jako bitva u Sudoměře (25. 3. 1420) či na Vítkově (14. 7. 1420), nebo naopak širší veřejnosti známé málo či skoro vůbec (např. bitva u Panského Boru 12. 10. 1420 či u Vyšehradu 1. 11. 1420). To, zda a jak se připomínají, ukazuje nejen na vztah současné české společnosti ke své vlastní minulosti, ale podle mého názoru i na to, v jakém je naše země stavu kulturním a morálním.

Než oslavy začaly, tak mne jako první napadlo, že všechno bude jednoduché, jasné a proběhne to asi takto: příznivci husitství se zúčastní když ne úplně každé, tak většiny akcí, neboť 600 let je výročí opravdu významné. Podle různých skupin na sociálních sítích či podle webových stránek, které se prezentují jako příznivci husitství buď přímo, či nepřímo či jako vlastenecké, se bude jednat minimálně o tisíce lidí. Druhá strana, tedy ti, kteří husity odsuzují, dle svých možností vyjádří nesouhlas. Dost možná i osobní účastí na nějaké akci a pokřikováním na její účastníky (to je dnes u nás poměrně časté). V každém případě zareagují ostrými slovy v digitálním světě, usoudil jsem. „Související“ profese, jako např. učitelé dějepisu, profesionální historici apod., tato výročí v rámci své práce okomentují podle toho, na kterou stranu se kloní, a napíší nějaké články buď do významných tištěných médií, nebo do odborných časopisů, které naopak čte jen uzavřený okruh osob. Veřejnoprávní televize alespoň ty „chronicky známé“ bitvy připomene, byť jen ve velmi krátkém vstupu mezi zprávou o tom, kdo na koho vypálil raketu ve válečném konfliktu vzdáleném od ČR tisíce kilometrů, a zprávou o tom, kolik nakažených koronavirem přibylo v jaké zemi.

Zatím se zdá, že to jednoduché a jasné není. Probíhá to totiž úplně jinak. Vzpomínkové akce se dají rozdělit takto: zaprvé Praha a zbytek republiky. Zadruhé „pouze pro dospělé“ a pro rodiče s dětmi. Bitva na Vítkově, která je z hlediska dějin Prahy a odražení první křížové výpravy pro husitské hnutí velmi významná, začala být v našem hlavním městě, které má podle dostupných informací v současnosti cca 1,3 miliony obyvatel, připomínána od června 2020. Na zajímavou přednášku o odívání v době husitských válek, která se konala 23. 6. 2020, dorazili tři posluchači. Přednášející to nevzdala a budiž jí za to chvála. Na koncert vážné hudby 26. 6. 2020, doprovázený mluveným slovem tematicky zaměřeným přímo k bitvě, dorazilo dvanáct osob. Všichni účinkující i tak předvedli parádní výkon. V sobotu 11. 7. 2020 proběhla na Vítkově zábavná akce pro rodiny s dětmi. Procházela se stanoviště a do hrací karty se zapisovaly splněné úkoly. Ve srovnání s ostatními akcemi byla účast hojná. Zjevně díky programu a zábavě pro děti. Je otázkou, co si odnesli rodiče. Na procházku po Vítkově, kterou pořádalo OV KSČM Praha 3 v neděli 12. 7. 2020, dorazilo cca 30 osob, v naprosté většině zjevně členů či sympatizantů strany. Pojali to po svém, pro své. Je svoboda projevu, tak proč ne. Určitým „vyvrcholením“ bylo, když monumentální Národní památník na Vítkově (který má délku 143 metrů, šířku 27,6 metrů a výšku 31,5 metrů) v úterý 14. 7., tedy přímo v „den D“, na několik hodin postavil uvnitř své budovy, vedle malé cedule s nápisem (a obrázkem) „Bitva na Vítkově“, jeden prosklený stolek, v kterém byl vystaven větší kámen, hliněná hlavička Jana Žižky z Trocnova a kachel, který sice byl z jiného místa (hlavička také), ale „z té doby“. V zájmu objektivity musím dodat, že se původně na Vítkově plánovala velká akce, která byla už na jaře zrušena kvůli nemoci covid-19 a že se rekonstrukce bitvy „v malém“ konají každý rok. Tečkou za velkým výročím bitvy na Vítkově pak v Praze byla vzpomínková akce pořádaná 19. 7. 2020 v husitském kostele Jana Křtitele Na Prádle v Praze 1, na kterou dorazila cca stovka návštěvníků.

„Nepřátelé“ husitů napsali několik článků, zejména na sociálních sítích. Osobně nikam nedorazili, což je asi dobře. Profesionální historici, až na pár čestných výjimek, zůstali uzavřeni v hlubinách svých ústavů a pracovišť. Jejich přístup je (zatím) zcela nesrovnatelný s tím, jak se jejich předchůdci před sto lety postavili k výročí 500 let. K veřejnoprávní televizi se nevyjadřuji. Radši. Pokud shrnu, tak významné výročí významné události v našem hlavním městě, které má přes milion obyvatel, přilákalo maximálně stovky osob.

A nyní ke „zbytku republiky“. V sobotu 28. 3. 2020 měla být rekonstrukce bitvy u Sudoměře, ale kvůli covid-19 byla přeložena na 25. 7. 2020, kdy také opravdu proběhla. Na dopolední blok dorazilo necelých tisíc lidí, zejména rodiče s dětmi. Oproti Praze byly k dispozici také stánky s občerstvením, nejrůznějšími suvenýry, pivo, klobásy, kolotoč a dorazili i tzv. demokratičtí politici, a to v poměrně hojném počtu. Zastupitelé a zastupitelky (spektrum bylo vyvážené) mluvili hezky, položili věnce k mohyle Jana Žižky z Trocnova, ale myslím, že zdaleka nejsem sám, kdo nabyl dojmu, že ve skutečnosti šlo především o předvolební agitaci. Velkou úctu zaslouží organizátoři, kteří nejprve „nasypali“ peníze do přípravy akce březnové, která se nakonec nemohla konat, a pak znovu do akce červencové a uskutečnili rekonstrukci bitvy, i když se jim nepodařilo sehnat dost husitských vozů (podle kronik jich husité měli 12 a pořadatelé přes veškerou snahu sehnali na 25. 7. 2020 „jeden celý a jeden poloviční“). Další mimopražská akce proběhla v sobotu 8. 8. 2020 v Klokotech u Tábora a připomínalo se výročí bitvy o Tábor (30. 6. 1420). Stejně jako u Sudoměře se jednalo o odloženou akci, která se původně měla konat 27. 6. 2020 a zřejmě i na ni organizátoři doplatili. Dorazilo asi nejvíce lidí ze všech uváděných akcí. Zejména rodiče s dětmi. Proběhla rekonstrukce bitvy, k dispozici byly stánky s nejrůznějším sortimentem a nezbytné pivo, klobásy a kolotoč. Tentokrát bez politiků.

Nyní nás pravděpodobně čeká „přestávka“ a na podzim (doufejme) vypukne „druhé kolo“ (bitva u Panského Boru, bitva u Vyšehradu a snad si někdo vzpomene na 600 let od smrti významného husitského hejtmana Mikuláše z Husi).

Využijme této pauzy a zkusme se zamyslet. Proč v milionovém městě přijde tak málo lidí? Proč stovky a nejspíš tisíce těch, kteří se prezentují jako příznivci husitství, jako vlastenci atd., nepřijdou na žádnou z akcí, ať už se koná v Praze nebo jinde? Zvláště když se jedná o tak velké výročí, že další s ním srovnatelné ve svém životě už určitě nezažijí. Proč nejvíc chodí rodiče s dětmi? Co za tím vším je? Říkal jsem si, že koronavirus to nebude. Nedalo mi to a podnikl jsem vlastní „soukromé šetření“. Neptal jsem se lidí, u kterých bylo jasné, že mají úplně jiné starosti (vážná nemoc, rozvod manželství, exekuce apod.), ani lidí, o kterých vím, že jsou vůči husitství nepřátelští. S ne příliš velkým překvapením jsem zjistil, že odpovědi na všechny otázky se dají shrnout těmito slovy: „Kolo, brusle, grilování, chalupa, hospoda, cestování.“

Bohužel, zdá se, že rapidně narůstá skupina občanů, kteří sice navenek prezentují své „angažované“ názory, ale ve skutečnosti je faktické politické, historické či kulturní dění nezajímá, nesnaží se ho nijak ovlivnit (viz např. neustále klesající účast voličů ve volbách, zejména senátních), ale uzavírají se do ulit, ve kterých jsou se stále stejnou skupinou příbuzných či přátel, a stále znovu a znovu vyjíždějí o víkendech na místa, kde byli již stokrát či tisíckrát, zažívají stále znovu a znovu ty samé věci s těmi samými lidmi, na těch samých kolech či bruslích, v těch samých hospodách. Nebo naopak mají zjevně v úmyslu procestovat křížem krážem všechny okolní i vzdálenější země, aniž by věděli, jak hezká jsou místa třeba jen dva kilometry od jejich bydliště.

Pro členy obou skupin je společné, že zaplavují sociální sítě svými fotografiemi, častokrát jen proto, aby se pochlubili a trumfli své sousedy a kolegy v práci. Jordan B. Peterson ve své knize s názvem 12 pravidel pro život. Protilátka proti chaosu napsal: „Naše země pro nás není jen důležitá. Je naší součástí. Často jí obětujeme naše menší individuální já a položíme za ni život v bitvě. Pro většinu historie tato ochota zemřít pro vlast platila za obdivuhodný důkaz odvahy, dokonce za základní lidskou povinnost.“ O husitských bitvách, které si v roce 2020 připomínáme, si každý může myslet, co chce, ale jednu věc nikdo husitům upřít nemůže. To, že se zejména při křížových výpravách cítili jako součást země, že byli ochotni obětovat své já a položit život v bitvě.

A tak je možná nakonec dobře, že lidé, kteří myslí jen a pouze na sebe a na svou zábavu, na akce k husitským výročím nechodí. Nepatří tam.

Autor je právník a amatérský historik

Miroslav Houška