Když jsem byl malý, měli jsme starého souseda, který se jmenoval doktor Gibbs. Vypadal úplně jinak než všichni lékaři, co jsem kdy poznal. Pokaždé, když jsem ho viděl, měl oblečenou džínovou kombinézu a na hlavě slamák se zeleným plastikovým kšiltem. Hodně se usmíval; byl to úsměv, jenž se hodil k jeho klobouku – starý, pokřivený a obnošený. Nikdy na nás nekřičel, že si hrajeme na jeho zahradě. Pamatuju si ho jako člověka, který byl mnohem milejší, než dané okolnosti vyžadovaly.

Když doktor Gibbs zrovna nezachraňoval životy, vysazoval stromy. Jeho dům totiž trůnil na čtyřhektarovém pozemku a jeho životním cílem bylo proměnit ho v les. Ten dobrý lékař měl pár zajímavých teorií ohledně pěstování rostlin. Pocházel ze zahradnické školy, jež se řídí heslem „škoda každé rány, která padne vedle“. Nikdy své nově vysazené stromky nezaléval, což zcela odporovalo konvenční moudrosti. Jednou jsem se ho zeptal, proč. Řekl, že zalévání rostliny kazí, a pokud je zaléváte, každá následující generace stromů bude vždy o něco slabší. Takže se s nimi nesmíte mazlit a ty neduživé musíte co nejdřív odstranit.

Mluvil o tom, jak zalévání stromů vede k mělkým kořenům a jak stromy, které nikdo nezalévá, musí při hledání vláhy prorůstat svými kořeny hluboko do země. Pochopil jsem ho tak, že bychom si měli hlubokých kořenů vážit. Takže své stromky nikdy nezaléval. Zasadil doubek, a místo aby ho každé ráno zalil, praštil do něj srolovanými novinami. Plesk! Bouch! Prásk! Zeptal jsem se ho, proč to dělá, a on mi odpověděl, že proto, aby mu strom začal věnovat pozornost.

Doktor Gibbs odešel na věčnou slávu pár let poté, co jsem opustil domov. Tu a tam jdu kolem jeho domu a dívám se na stromy, které jsem ho viděl sázet před nějakými pětadvaceti lety. Teď jsou silné jako skála. Velké a robustní. Tyhle stromy se ráno probudí, zabuší se pěstmi do hrudi a dají si černou kávu bez mléka.

Před několika lety jsem vysadil pár stromů. Celé léto jsem jim nosil vodu. Stříkal jsem je. Modlil jsem se za ně. Nad celými těmi devíti metry. Dva roky rozmazlování mi vynesly stromy, které čekají, že je někdo bude dnem i nocí obskakovat. Kdykoli zavane studený vítr, začnou se třást a drkotat větvemi. Padavky.

S těmi stromy doktora Gibbse to je divné. Protivenství a strádání jim zřejmě prospěly tak, jak by to pohodlí a bezstarostnost nikdy nedokázaly.

Každý večer jdu před spaním zkontrolovat své dva syny. Stojím nad nimi a dívám se na jejich drobná tělíčka, na to, jak se uvnitř nich zvedá a klesá život. Často se za ně modlím. Většinou se modlím za to, aby měli snadný život. „Ušetři je utrpení, Pane.“ V poslední době si však myslím, že je načase, abych svou modlitbu změnil.

Má to co dělat s nevyhnutelností studených větrů, které nám dokážou proniknout až do morku kostí. Vím, že se mé děti setkají s utrpením, a moje modlitby, aby se tak nestalo, jsou naivní. Vždycky někde vane studený vítr.

Takže hodlám svou večerní modlitbu změnit. Protože život je drsný, ať už si to přejeme, či nikoli. Místo toho se budu modlit, aby kořeny mých synů prorostly do hloubky a oni tím pádem mohli čerpat sílu ze skrytých zdrojů věčného Boha. Příliš často se modlíme, abychom to v životě měli jednoduché, avšak tyto prosby bývají jen zřídkakdy vyslyšeny. To, za co se potřebujeme modlit, jsou kořeny sahající hluboko k Bohu, aby nás to – až se spustí déšť a zafouká vítr – od něj neodtrhlo a neodneslo někam pryč.

(Podle knihy Philipa Gulleyho „Povídky z verandy“, Vyšehrad, Praha 2003)

Převzato ze serveru Konzervativní noviny