13.11.2019 | Svátek má Tibor


ÚVAHA: Gottova cesta k Bohu

21.10.2019

Když celoživotní přítel Jan před jedenácti lety opustil i mě, slíbil jsem vdově, že se zúčastním tzv. zádušní mše. Neměl jsem to dělat a hned na místě, v kostele sv. Jiljí, jsem si umínil, že něco podobného už příště ani za boha nepodstoupím.

Čekal jsem důstojné poslední rozloučení a dočkal se vpravdě neuvěřitelného představení. Show chvílemi trapné a chvílemi směšné, byť provázené upřímnými slzami vzpomínek. Prostředím (mramoru jako ve starém Římě, zlata jako na Klondike) i výpravou (brokátu a hermelínu, či čeho, jako na dvoře Rudolfa II., perel či čeho jako na závoji Šeherezády, korálků či čeho jako v nějaké burlesce), vše dohromady něco jako výpravný televizní silvestr. Jenom místo pestrobarevných minišatiček nejrůzněji vyštafírovaná roucha a hábity vznešeně a důležitě se tvářících mužů (ženám do sakristie a blízkosti zlata oltářního vstup zapovězen, na rozdíl od roztomilých ministrantů), místo diskotékového poskakování pouhé velebné přecházení tam a zase zpět, místo oblíbených šlágrů nudné předčítání z tlustých knih. A nezbytné kadění, či jak se tato bohulibě libovonná činnost nazývá. A k tomu samé sliby a sliby a sliby…

Nejvíc ty o čekajícím království nebeském a o druhém životě, na něž mají díky tomuto zádušnímu výběrovému řízení zřejmě přednostní právo především ti v rakvi přítomní nebožtíci, jejichž příbuzní jim právě skrzevá toto bezesporu slušně ohonorované představení následné a tentokráte již definitivně nesmrtelné boží vegetování ´někde tam nahoře´ zajistili.

Slib daný před jedenácti lety jsem dodržel jen způli. Musel jsem se alespoň prostřednictvím obrazovky rozloučit se svým vrstevníkem, jenž nás provázel již od počátku 60. let, kdy jsme, kluci čerstvě po vojně, v odéru kolínské a při vzrušeném funění do ouška své tanečnice nabírali první společensko-seznamovací zkušenosti během tanečních čajů. Tehdy ještě veřejnosti neznámý poněkud vyzáblý zpěvák s poněkud koňským chrupem a nezbytným kufříkem nás dokázal zastihnout kdekoli: v kavárně Alfa, Vltava či Luxor, v Savarinu i jinde. Přišel, s laskavým svolením kapelníka zazpíval dvě písničky a odtáhl na další štaci. Celý život skromný a později zdvořilý Woody.

Zádušní mše za Karla Gotta jsem se tedy zúčastnil, byť pouze prostřednictvím média veřejné služby. S vlhkýma očima i nepříjemným poznáním, že ať je to kdekoli a kdykoli, toto na city neúprosně útočící představení probíhá ve všech katolických arénách podle téhož posvěceného mustru. Stejné tím pádem zůstaly i rozporuplné dojmy. Rituály mužů velebného věku, jimž by člověk dopřál spíš odpolední potěšení s dětmi (myslím s vlastními vnoučaty), i těch mužných postav, kteří by byli pro společnost mnohem víc užiteční kdekoli mimo chrámové prostory.

A zase masové vymývání hlav a znovu se opakující výzvy k modlitbám (jak by na dané věci mohly něco změnit), opakující se přísliby (jako by se ty jejich prelátské daly splnit), znovu nabádání i varování z tlustých knih, další kadění. Když začal fantazírovat o tom, že ještě před několika hodinami pozemský Gott uspořádá tam nahoře, hned jakmile dorazí, svému Velkému Jmenovci velkolepý koncert, nemohlo střízlivě uvažujícího člověka nenapadnout, že i ten snad jediný sympatický a charismatický z přítomné církevní věrchušky, otec Czendlik, se musel zbláznit.

V souvislosti se smutnými okamžiky nyní snad již co nevidět definitivně zapadne trapné vypočítávání a připomínání, kdo a jak se na událostech kolem pohřbu zviditelnil. Jenom katolická církev bude všechno znovu a donekonečna připomínat, třeba si i nechá zasponzorovat vydání zádušního compact discu Gottova cesta k Bohu. Uspořádat takové super gala představení ke zviditelnění tentokráte svému už zatraceně potřebovala.

Milovaný, oblíbený, uznávaný, respektovaný, trpěný (nehodící se škrtněte) zpěvák zemřel, říkají běžní lidé, jimž to racionálně myslí, a věčný odpočinek si představují v květinami ozdobeném hrobu či urně v kolumbáriu nebo v obýváku na poličce. Jenže, jak jsou přesvědčeni jiní, je v tom něco víc: on jen tak neodešel, byl povolán! (Taky jsem byl kdysi povolán, svého času na vojnu, ale to mě i ty komunistické úřady nejprve včas bumážkou informovaly, abych se mohl přichystat.) Na tomto poli se však o povolání předem neinformuje, tam se to bere šmahem, Cimrmanův pan Smrtka švihá kosou hlava-nehlava, zásluhy-nezásluhy.

Hospodin prý k sobě povolal Karla Gotta milosrdně v tichosti ve spánku – proč ho však předtím několik posledních roků trápil a spát ho klidně nenechal? (Tak jako tenkrát hluboce věřícího přítele Jana, na něhož ´Osud´ opakovaně seslal již jednou vyléčenou rakovinu hrtanu a nedovolil mu tak rozšířit jeho galerii skvostných mystických obrazů.) Co Pánu Bohu provedl ´božský Kája´, že ho Nejvyšší Milosrdný nechal tak nemilosrdně dlouho umírat v bolestech? Trestal ho snad za to, že zpěvák za celý dlouhý život nezařadil do repertoáru nějaký ´hosana´ super šlágr à la Hej svatí andělé, vyslyšte mé zbožné přání…?

Kde teď skončí ve svém druhém přislíbeném nekonečném životě? Jiřina Bohdalová doufá, že mu bude země lehká, zatímco kardinál Duka a jeho Melody boys opěvují jeho duši třepotající se mezi anděly někde na výsostech. Potká tam v týchž hodinách zesnulého kosmonauta Leonova, jenž si možná už tenkrát při svém historickém výstupu do kosmu vyhlédl místečko na některém obláčku? Bude se muset družit (protože co jsme si, to jsme si, o mrtvých jen dobře…) s tamtéž přítomnými dušemi islámských sebevrahů? Těm totiž spasení ještě za života, než opásáni výbušninami vyrazili ku Aláhově slávě do akce, i bez zádušní mše přislíbil (protože slibovat se dá fakt cokoli za všechno) jejich islámský Nejvyšší, jenž s tím křesťanským má, jak se tak zdá, nad lidskými životy uzavřenu jakousi koaliční dohodu.

Karel Gott zemřel. Zmizel nám ze života a už se s ním nikdo nikdy nikde nesetká, nevěřte na to. Jsou to jenom sliby těch, kteří se jimi živí. Zato zůstane nadosmrti v našich vzpomínkách a srdcích, a to je zatraceně víc.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.