27.2.2021 | Svátek má Alexandr


ÚVAHA: Fukuyama měl pravdu

12.10.2010

aneb Konec dějin je už zde

I absolutní laik a nelingvista asi chápe, že slovo dějiny má společný základ se slovem dít se, dění, děj. Dějiny popisují svět z hlediska toho, co se událo. Popisují vznik a zánik států i celých civilisací, průběh v zázemí válek i mírových dohod, smlouvy a koalice mezi spojenci i jejich porušování či zrady. Popisují děje, předávají nám zprávy o měnících se konstelacích, vztazích a z toho vyplývajících následcích.

A je to čtení velmi poučné. Učí nás, jak dopadá v praxi uplatňování některých morálních či filosofických principů nebo naopak jejich porušování, t. zn. jaké důsledky mělo pro národy, státy či panovníky to, že zůstali věrni původním ideálům či svému spojenci, nebo naopak to, že včas pragmaticky změnili víru, stranu, spojence.

Dějiny jsou těchto změn plné, protože člověk i společnost se neustále mění, vyvíjí či degeneruje, někam se posouvá či vrací a podle toho se mění i ostatní aspekty jejího chování. A tak na historii vidíme, že nezůstává strnule rigidní, ale i pohled na ni se neustále mění. Například pohled na to, co v minulosti bylo dobré a co špatné, co bylo úspěchem a co fiaskem nebo kdo byl spojencem a kdo nepřítelem. A obzvláště je to vidět ne historii válečné.

Nikoho dnes nepřekvapí, že např. Latinové, původní spojenci města Říma. se v r. 340 vzbouřili, aby poté, co byli poraženi, bojovali spolu s Římem proti svému původnímu spojenci Samnitům, nebo že nástupce českého krále Vladislava, přítele císaře Fridricha I., Soběslav se císaři vzepřel, aby pak na stolec zasedl Bedřich, který dělal opět procísařskou politiku. Moc se tím dnes nechlubíme, ale jedno z prvních velkých českých měst, které po konci husitství uznalo Zikmunda českým králem, byl Tábor a byl za to odměněn císařským orlem v městském znaku. V dějinách se prostě měnil obraz nepřítele a mnohdy se stávalo, že nepřítel z války minulé byl v té nové spojencem proti minulému spojenci, který se stal novým nepřítelem. Např. dva tak nesmiřitelní nepřátelé, jakými byli Angličané a Francouzi, kteří spolu válčili víceméně trvale, nejen sto let (naposledy u Waterloo, kde byli anglickými spojenci Němci), tak tito mnohaletí nepřátelé uzavírají v devatenáctém století spojenectví, které přečkalo první i druhou světovou válku, aby dnes v jednotné Evropě bojovali už jen za své ekonomické cíle ne už zbraněmi, ale jen eurem a librou. A takové Rusko? Dlouholetý ideový spojenec Německa ve Svaté alianci bojuje na straně Trojdohody, po válce pak spolu s německou říší napadne Polsko, kterého se zastane Anglie s Francií, aby pak spolu s těmito Německo porazilo.

Ani v našich končinách nebylo o moc klidněji: po sedmileté válce mezi Pruskem a Rakouskem přichází v r. 1866 válka prusko-rakouská, které v západní Evropě říkají válka německá, aby pak oba soupeři spolu ruku v ruce prohráli válku světovou (WWI), třeba i proti svému trojspolkovému spojenci Itálii.

To všechno byly dějiny, to všechno byl obraz proměňujících se dějů na půdě Evropy. Angličané nenáviděli Francouze, kteří je zabíjeli pod praporcem Panny Jany, stejně jako Francouzi nenáviděli Angličany, kteří je porazili u Azincourtu nebo Kresčaku. Republikáni i bonapartisté nenáviděli admirála Nelsona a Evropa od Madridu po Moskvu nenáviděla jména jako Bernadotte nebo Ney. A snad do té doby žádný jedinec nepřinesl Evropě tolik mrtvých, zraněných, ale i popravených, jako Napoleon Bonaparte. Dodnes se např. Španělé či Rusové nemohou shodnout, byl-li osvoboditelem nebo krvavou stvůrou.

Jak už jsem řekl, to všechno byly dějiny. Ale dnes, dnes je to už jiné. Je totiž „konec dějin“. Skončila jedna etapa, skončila jedna válka (o níž už dnes víme, že bohužel nebyla poslední), skončil jeden mírový kongres a … skončily dějiny. Poslední poražený nepřítel je již napořád nejen nepřítelem všeho lidstva, ale i arcizloduchem.

Jsem dítě poválečné a když jsem začal rozum brát, bylo patnáct let po válce. Slovo Němec bylo synonymem slova fašista, esesák a gestapák, a i ti spříznění východní Němci byli stigmatisováni. Lidé např. odmítali mluvit německy (proto, co Němci za války páchali). Všichni Němci byli vinni tím, co se stalo, vojáci i civilisté, muži i ženy, děti i nemluvňata. Dokonce i ti, kteří se narodili po r. 1945, 1950, 1960, všichni byli Němci, tedy fašouni a gestapáci. Tak to bylo, tak to je a tak to musí zůstat. A tak dodnes každý, kdo zabil jakéhokoliv Němce, před válkou, za války nebo po válce, zůstane nekritisovatelným hrdinou a každý zabitý Němec, před válkou, za války i po válce, si ponese stigma bídáka, kterého bylo dobře zabít. Protože Němci za války udělali něco, co je neodpustitelné. A každý, kdo by jen naznačil, že smrt některého z nich, i po skončení války, mohla nebýt spravedlivou odměnou, ale jen sprostou vraždou, je označen za fašistu.

Za toto nemůže ani český nacionalismus, ani komunistická výchova, za to může koncept „konce dějin“, podle kterého již po r. 1945 nesmí dojít k žádné změně – ke změně hranic, ke změně pohledu a výkladu dějin, ale hlavně ke změně rozdělení na padouchy a hrdiny. Na věky věků.

A tak stejně, jako dřív řeky měnily své toky a cesty své trasy v krajině a dnes to již není (v Evropě) možné, protože musí dodržovat zápisy ve stále přesnějších katastrálních mapách, tak jsou (v Evropě) zakonservovány i dějiny. Nikdo již nezmění hranice států, nikdo již neodpárá Němcům jejich stigma. Po věky věků. A já si představuji dobu za x-krát 100 let, kdy žákům dějepisu bude doba Alexandra Velikého, doba Napoleonova stejně jako doba Třetí říše stejným pravěkem, jak bude na kosmonauta Helmuta pohlíženo jako na zločince, kdežto na kosmonauta Jaroslava jako na oběť, protože kdysi, v dalekém dvacátém století jejich předkové něco možná neudělali, ale z titulu své národnosti udělat mohli.

Nakonec musím přiznat, že titulek tohoto článku není pravdivý – Fukuyama pravdu neměl – on tvrdil, že konec dějin nastal r. 1989, on ale ve skutečnosti nastal r. 1945. Škoda, že Fukuyama věřil v konec dějin, ale nevěřil v konec světa. Pak by, snad, na posledním soudě, bylo možné přiznat, že když někdo po skončení války ubije násadou lidi, kteří díky svému věku a zdravotnímu stavu ani nemohli narukovat do armády, že to může být vražda.

P.S. Pro všechny, kteří mne v diskusi odhalí jako skrytého Němce a fašistu. Praděd, pražský rodák a důstojník rakousko-uherské armády si v r. 1918 zvolil českou národnost. Po obsazení republiky byl německými úřady můj děd vyzván, nechce-li se stát občanem Velkoněmecké říše. Odmítl, i když se díky tomu rodina třásla při prohlídce Gestapa v období Heydrichiády. Českou je tedy naše rodina od r. 1918 nepřetržitě až dodnes, a dokud nám někdo národnost nesebere a neučiní nás příslušníky národa eurounijního, tak doufám, že i zůstane.

Autor je starokatolický kněz



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.