Všimněte si: zarazil vás už název. Korektně se dnes o homosexualitě nemluví. Radši ne. Je to faux pas, pokud téma nastoluji, a dospěli jsme k extrému, kdy se o homosexualitě nehovoří vůbec. Martin Putna (a kolektiv) sice dali právě před patnácti lety dohromady monografii Homosexualita v dějinách české kultury (Nakladatelství Academia 2011, druhé vydání 2013), ale také to nechali Martinu Putnovi jeho kolegové-literární badatelé sežrat. V mnohém měli pravdu! Má se umění zkoumat podobným prizmatem? Ne.

Samozřejmě nejde zdaleka jen o umění a každý jsme od tématu homosexuality někdy pro jistotu odbočili jinam, ale jindy to máme těžší a dejme tomu jste rodiče a vaše krásné dítě přijde s tím, že „to zjistilo“ a má „jinou“ orientaci. Dá se tomu do jeho dvaceti let věřit?

Nevím, ale jeden můj teplý známý vzpomínal na svou matku a ještě po letech jí měl strašidelně za zlé, že její reakcí na rané přiznání byly věta: „To není pravda, to je nesmysl.“

Takže šel za tatínkem a dostali se spolu na kratší výletě a on na věc opět chtěl zavést řeč a nebylo mu ještě těch dvacet, ale prý si „byl jist“, zatímco táta řekl: „Prosím tě, změň téma. O tomhle se bavit nebudeme.“

Někdy mohou mít rodiče koneckonců pravdu a teplá ratolest teplá není, anebo tak málo, že to v budoucnosti zapomene. Je chybou stavět věc do kontradikce „buď-anebo“. Přechody v přírodě obecně nebývají ostré a každý z nás je na škále od jedné do sta, takže někdo může být ve třiatřiceti letech homosexuál na třiatřicet procent a někdo na padesát a nechci alarmovat, ale je i pár lidí, kteří jsou schopně připraveni se za homosexuála vydávat! Následně využijí šanci a uzavřou sňatek s bytostí téhož pohlaví. Některé svatby homosexuálů jsou, říkám, spojení dvou heterosexuálů anebo homosexuála a skrytého heterosexuála. Já sám jsem se během života (lidi se mi vždycky dost svěřovali) opakovaně setkal s člověkem, který řekl: „Já jsem úplně normální, ale výjimečně se mi (na vojně) stalo…“ Aby pokračoval příhodou, která souvisela s tím, že ho „přece jenom“ přitahovala bytost stejného pohlaví. Pochybuji, že si ti lidé vymýšleli, aby mě zaujali, a když domluvili, vždycky jsem slyšel: „Ale byla to, víš, výjimka a nikdy se mi to už nestalo. Vlastně ještě jednou, teď si uvědomuji, ale to je všechno.“

A není to, uznejte, zvláštní situace? Něco jste potkali „pouze jedinkrát“ a je to podle vás - tudíž - výjimka potvrzující pravidlo. „Já jsem normální. Ale jednou...“ OK! A teď si vezměte vztah dvou oddaných heterosexuálních manželů. Ano, ano, většinou takový pár hledáte dlouho, ale jsou a nadále panuje představa, že čeká na každého ideální protějšek… a že se, pokud dáváme pozor a neujede vlak, zaháčkujeme a fíha, už nemáme zbytek života ani pomyšlení na jinou dámu. Čili? Váš protějšek postihl a zaplnil vaše čidla a ten protějšek vám nadále připadá jiný než veškeré ostatní dámy. Do smrti jeho či vaší tak prahnete s ním zůstat. Není to ale vlastně stejné, jako když nějaký muž pouze jedinkrát (a ne víckrát) potkal „jediného“? Zásadní rozdíl jaksi nevidím; a přece se dost lidí vysmívá oné teplé výjimce, nebo ji aspoň zbytek života smetá se stolu, zatímco ctí obdobnou výjimku jedinečnosti mezi mužem a ženou.

Z povahy profese je hodně homosexuálů mezi herci, ale i zde vyvstává otázka, kdo je opravdu takový a kdo tlačí na pilu a jenom se do podobného obrázku dolaďuje. Takže je dál otázka, z kolika procent byli homosexuální Montgomery Clift, Rock Hudson, Errol Flynn, James Dean, Anthony Perkins (představitel Normana Batese ve filmu Psycho), Cary Grant a Elvis Presley a nakolik to kdo z nich přiznával. Například u - skvělého – Hitchcockova herce Cary Granta je totálně chucpe něco podobného vyslovit a Grantův kolega (a kdysi výborný, zábavný herec) Chevy Chase to svého času provedl a Hollywood mu za trest, ehm, fakticky vymazal kariéru. Oproti tomu u Presleyho či Jamese Deana (ba i u Travolty) jsou podobné spekulace už běžnější a Rock Hudson či Jean Marais si na nic nehráli, jako si na nic nehraje ani Jodie Fosterová. Obdobou jsou spisovatelé a malíři… Někteří „tím“ přímo žili a „neměli problém“, anebo sice problém měli, ale nevýrazný. Michelangelo. Jean Cocteua. Jean Genet. Marcel Proust. Walt Whitman. Básník Lorca. Ginsberg. William Burroughs. Truman Capote. Gore Vidal. Dramatik Tennessee Williams. Ladislav Fuks… Další jsou trochu „záhadou“. Melville. James Conrad. I Shakespeare vypadá díky některým svým sonetům jako bisexuál (a nevíme o něm takřka nic) a německý klasik Thomas Mann bisexuál byl a Smrt v Benátkách zná každý. Dá se interpretovat i nehomosexuálně a jde v ní také o krásu jako takovou, samozřejmě, ale… Ale nic. A byl opravdu teplý plukovník Lawrence z Arábie, anebo u něj pouze zacházel až příliš daleko strach ze žen? A byl snad teplý Henry David Thoreau? Nikdy mě to osobně ve snu nenapadlo a vždycky jsem ho bral jen jako člověka, jehož s-alo chodit do práce, a všechno se to dá brát i v opačném gardu, takže se najdou experti, kteří vám vysvětlí, že Oscar Wilde dozajista „pravý“ homosexuál nebyl. Ale jen provokatér. A dandy. Nu, a slavný Nabokov napsal i poněkud „teploušký“ román Bledý oheň, a přece ho sotva kdo za homosexuála označí. Co dodat? Snad jen to, že zkoumáme-li věc, zjistíme, že taky četní umělci, kteří teplí nejsou, byli právě homosexuály přečasto detekováni a objeveni. Nebo se gayové aspoň podstatně přičinili u startu jejich kariéry.