Vtipy o největším přání českého člověka - aby sousedovi chcípla koza - slýcháváme v naší domovině po generace. Tento princip ale platí v různé míře po celém světě.

Na druhou stranu lze též formulovat jiný vtip, který je tzv. komplementární a představuje druhou stranu mince: „Jsem prezidentem mamutí firmy. Mám vlastní letadlo, ostrov, atraktivní manželku a dvě milenky k tomu. Co je mi to ale platné, když mi to nikdo nezávidí?“

Mnohým lidem totiž nestačí jen úspěch jako takový. O tom, že se jim daří, musí vědět okolí, jinak to nemá cenu. Ba co víc, to okolí musí na náš úspěch patřičně reagovat! Jestli je to obdiv nebo závist, už není tak podstatné, protože hlavní cíl je splněn - cítí se tím pádem hluboko pod námi. Je to sice úchylné, ale rozšířené podobně jako toxoplasmóza, která nám dovoluje fungovat ve vnějším světě, přestože má náš organismus poněkud pozměněné reakce.

Hlavní problém tzv. konzumní společnosti tedy nespočívá v nenažranosti samotné, ale v podmiňovacím programu našeho kolektivním podvědomí, který ji generuje a posvěcuje. Ono přesvědčení, že „když se mi momentálně daří, jsem tím pádem (na rozdíl od těch druhých) kvalitní a hodnotný jedinec“, přičemž mi moje okolí tuto skutečnost musí při každé příležitosti potvrzovat.

O pravdivosti tohoto přesvědčení se pak můžeme přesvědčovat každý den. Kvalitní a hodnotné produkty se na nás valí ze všech stran, z masmédií na nás jen srší perly hudební a filmové tvorby, Microsoft se stará o blaho uživatele, přičemž poctivost a píle je toho úspěchu zárukou. O tom, že na celý proces dohlížejí ti nejkvalitnější politici a sociální inženýři, už ani není třeba se zmiňovat..

Po záplavě tohoto blaha má běžný člověk občas pocit, že úspěch je založen převážně na podvodu a dokonce pociťuje i ono pokušení - přát si, aby některému tomu sousedovi chcípla když už ne koza, tak alespoň nějaký ten IT produkt či operační systém.

Velcí hráči mají však svoje systémy mnohonásobně zálohované. Nejvíce také dovedou obviňovat ostatní ze závisti, podobně jako se to naučily jisté menšiny se slovem diskriminace. Sami sebe ale umějí odlišovat-diskriminovat a vydělovat ze světa obyčejných lidí dokonale. Má snad někdo dojem, že ho mezi sebe někdy pustí? Udělají všechno, aby neproklouzla ani myš..

Přesto mají velkou radost z toho, že se jim značná část populace snaží vyrovnat a napodobovat jejich životní styl, seč jí síly nebo kreditní karty stačí. Ale ony nakonec nestačí a stačit nemohou. A o to jde - vytvářet napětí, které udržuje celý tento mechanismus v chodu.

Přestaňme jim na to už konečně skákat. Každý z nás má hodnotu sám o sobě a nikdo druhý nám ji neudělí zápisem ani do těch nejprestižnějších TOP seznamů planety. Takovou moc nemají ani někteří naši blízcí, kteří naše životní úspěchy neustále srovnávají s jinými i se svými vlastními a vypouštějí na toto téma jednu radu za druhou.

Přestaňme se konečně stydět za to, že si nás někdy život vybere k odehrání role, kterou někteří hodnotitelé možná považují za směšně bezvýznamnou. Možná by v té roli nestačili s dechem už v první třetině.

A kdybychom snad někdy měli pocit, že nespravedlnost světem vládne, že někdo dostal něco neprávem nebo si může cokoli dovolit a všechno mu projde, buďme v naprostém klidu a vzpomeňme si na jiné české rčení, než to o koze. V něm se praví, že na každou svini se někde vaří voda...

(autor je publicista, rocker a dobrodruh)