Tak se nám na NP zase jednou rozproudila polemika o boží (ne)existenci – nejprve striktní odmítnutí víry (Tajemství pralesa), pak zase její upřímná obhajoba (Bůh ateistů určitě neexistuje). Zdá se mi, že oba články jsou poněkud tendenční, a tak tu také přispívám svojí troškou do mlýna. Podotýkám přitom, že se považuji za člověka věřícího, avšak ze srdce, nikoli ze zištnosti, jelikož - jsa nematerialistou, nekřesťanem, ba i nebuddhistou - nedoufám ani v nějakou posmrtnou satisfakci, ani ve smysluplnost modlení či jakoukoli možnost komunikace s Ním – pro věřící zůstávám tak být ateistou, pro ateistu jsem zase asi poněkud divný. Mně pak oba přijdou s prominutím jako pokrytci, kteří pro chimérickou vidinu nevnímají, co za poklad drží v rukou.

Že "Bůh existuje", musí být jaksi zřejmé každému pozorovateli přírody, tím spíš pak člověku, který je obeznámen s dějinami vesmíru, života a lidstva, potažmo evoluce. Je však zároveň nasnadě, že taková formulace není případná, neboť existuje-li něco, pak to nutně musí podléhat zákonitostem času a prostoru, vzniku a zániku, což však zase nemůže platit pro to, co Bohem nazýváme, neboť pak už by to přece nebyl žádný Bůh. Řekněme tedy, že zdroj existence vesmíru je inteligibilní, což v souladu s antropickým principem je v možnostech lidského chápání, avšak dále už lidským rozumem nepostihnutelný.

Kdyby církve hlásaly jenom toto, kdyby pouze poukazovaly na nádheru přírodního chrámu, na tu vzácnou a křehkou hřivnu, co člověk na pár desítiletí dostane, ale žádné posmrtné vyrovnání už mu neslibovaly, obezličkami zázraků si nepomáhaly, pak by asi stěží našly masovou podporu - proto, stejně jako všechny jiné víry, jako je například ta komunistická, slibují budoucí spásu: židé, křesťané či muslimové ji vidí v Posledním soudu, vyznavači východních náboženství zase v karmických znovuzrozeních. A tak jsou tyto instituce velmi masové. Jedni jako druzí však, všichni mají vlastně za cíl jen vlastní prospěch, neboli - jejich víra není nezištná. Nad tím se nikdo nepozastavuje…

Prostý pohled na koloběh dění v přírodě nám však ukazuje, že všechno trvá jen omezeně, věci, zvířata i lidé vznikají, stárnou a zanikají, aby dočasně zaujali své místo na světě a posléze ho zase uvolnili pro ty další. Je zřejmé, že v přírodě není důležité individuum, ale jeho druh – lidé se rodí a umírají, avšak to, oč tu jde, je, že homo sapiens trvá. Ani ten nemá ovšem věčné bytí zaručeno, jakož ani žádný jiný biologický či rostlinný druh, neboť jak vidíme na historii Země, vystřídalo se tu již hodně roztodivných živočichů, aby zase – dříve či později - uvolnili místo jiným. Je tedy zřejmé, že – můžeme-li to tak říci – Bohu jde o evoluci jako takovou, nikoli o její dočasné statisty, kteří se na jevišti světa střídají, aby její hru dováděli do dalších a dalších dějství.

Takováto víra-nevíra neslibuje spásu, dává však srdci jistotu a naplňuje je vděčností za život. Víc dát člověku nemůže.

Koneckonců je nicméně lhostejné, je-li člověk ateista, křesťan či jinak (ne)věřící, neboť vesmíru (Bohu) je to opravdu jedno, a důležité je nakonec pouze být ve svém životě spokojený. Zdali tedy někomu ono štěstí přinese potěšení z nahromaděného majetku, víra v posmrtnou satisfakci, anebo "jen" prostá radost ze života, který je člověku na určitou dobu dán a po jeho smrti z něj nezbude víc, než bylo před narozením (totiž nic), to už není podstatné: smysl života je v životě samém, a vyšší smysl (pro nás) nemá. Pro vesmír jako takový však ano, jelikož ten se zjevně manifestuje v evoluci, na níž se svojí nicotnou, ale nesmazatelnou stopou podílí každý komár. A to je podle mého názoru celé tajemství naší existence, jakož i onoho kýženého "božího plánu". Ergo, Bůh "je", ale po člověku nechce nic víc, než aby si hleděl sám sebe, svojí hřivny, toho, proč se narodil.

Což je dar, který jistě stojí za vděk.

(O víře viz též zde: Proč být na světě rád)

Per-hand-preklady.cz