26.6.2022 | Svátek má Adriana


ÚVAHA: Etika při výkonu státní moci

15.4.2022

Výkonná moc (zejména úřednictvo a policie) je nejrozsáhlejší formou uplatňování státní moci, neboť zasahuje do všech sfér života občanů. Zatímco soudní pře anebo dokonce trestní řízení se týkají jen malé části obyvatelstva, rozličná správní řízení se v životě občanů nevyhnou nikomu. Ať už jde o územní plány, stavební řízení, převody nemovitostí, daně, sociální podpory, přestupková řízení, evidenci obyvatelstva apod., vždy se občané musí setkat s nějakým státním úředníkem, úředníkem místní samosprávy anebo policistou, kteří plní nejrůznější povinnosti uložené jim platnými právními předpisy. Mezi úředníky ovšem patří i někteří politici, kteří vykonávají funkci ministrů, jakož i jim podřízení ministerští úředníci, kteří nezřídka praktický život mimo svoji kancelář vůbec neznají a kteří někdy na svých židlích přetrvali nejen několik ministrů, ale i změnu režimu.

Základním problémem, který provází lidstvo již přes 5000 let, je ovšem způsob výkonu této státní moci. Již v raných státních útvarech se totiž starověcí vládci nemohli obejít bez svých úředníků, protože vlastní silou už nemohli zajistit výkon své vlády a společenský pořádek tak, jako to kdysi mohl činit vůdce tlupy, rodu nebo kmene, který svojí fyzickou silou převyšoval ostatní.

„Ale lidská přirozenost je v základě zlá!

A protože je lidská přirozenost v základě zlá, a tedy neobjektivní, podvodná, vzpurná a zkažená, proto museli v dávných časech Velcí-Dokonalí ustanovit hodnosti vládce a vrchnosti, aby na lidi dohlíželi;

proto museli objevit pravidla chování a princip jednání v zákonech spravedlnosti, aby se s jejich pomocí lidé vychovávali;

proto museli uzákonit společenské zákony a normy, aby se s jejich pomocí upevnila vláda pořádku,

a proto museli zavést i tresty a pokuty, aby se tím v lidech vypěstoval odpor k přestupkům.

Až poté zavládl v krajinách pod nebesy mír a pořádek.“

(Čínský konfuciánský filosof Sün-c´ - asi 313-238 př.n.l.

Patrně nejranějšími historicky známými státními úředníky byli výběrčí daní, které ovšem vzhledem k chamtivé a lakotné lidské přirozenosti sváděla blízkost peněz i svěřená moc ke zvůli a sebeobohacování. Tato negativní stránka lidské přirozenosti časem nejenže nezmizela, ale v některých zemích se rozvinula přímo do obludných rozměrů.

„Můžeš mít pána, můžeš mít krále,

avšak obávaným člověkem zůstává výběrčí daní.“

(Sumer – 3.tisíciletí př.n.l.)

Zištnost zrodila úplatkářství (korupci), které rovněž provází lidstvo již od ranných dob existence státní moci. Protože se lidé záhy přesvědčili, že nelze důvěřivě spoléhat na spravedlivost, poctivost, slušnost a nestrannost státních úředníků nebo soudců, snažili se je nějakým způsobem získat na svoji stranu a zajistit si jejich příznivé rozhodnutí. Samozřejmě nelze spolehlivě zjistit, zda byl úplatek nejprve žádán anebo nabízen; spíše se však lze klonit k tomu, že nabídka úplatku patrně předcházela jeho poptávce. Někdo to prostě musel zkusit, zda si náklonnost vůdce, vládce anebo jím pověřeného úředníka nějakým způsobem nezíská. Nejprve patrně bylo nabízeno nějaké ceněné zboží, poté patrně velice žádané sexuální služby a nakonec zlato, stříbro a peníze.

Rozmáhající se korupce však vždy narušovala stabilitu společnosti a byla příčinou neklidu obyvatelstva. Proto se již někteří starověcí vládci se snažili tento nešvar vymýtit a tyto své snahy také publikovali na hliněných tabulkách a kamenných stélách. Snahou o vymýcení korupce se např. proslavili již sumerští vládci Urukagina (24. stol.př.n.l.), Ur-namu (21.stol.př.n.l.) a Lipit Ištar (19.stol.př.n.l.), jakož i egyptský faraon Amenemope na konci 2.tisíciletí př.n.l.

„Nepřijímej úplatky od někoho mocného,

abys v jeho prospěch utlačil někoho slabého.“

(Egypt - Amenemopova naučení.

Zištnost, lakota a korupce však nikdy nezmizely, přetrvaly i revoluční a zdánlivě rovnostářské režimy, státní moc věrně provázejí až do současnosti a patrně ji nikdy neopustí. Zbavit se jich totiž dokáží jen lidé moudří, uvážliví, spravedliví, poctiví, slušní, skromní, střídmí, zdrženliví a ve svém životě uměření, kterých však bylo vždycky pomálu a kteří se mezi úředníky i soudci vyskytovali spíše výjimečně. Již Hannibal totiž pravil, že „každá pevnost je dobytná, stačí jen, aby měla dost širokou branku, aby se jí protáhl osel naložený zlatem“.

Zatímco mravně ukotvení lidé zaměřili své úsilí k vyhledávání vědomostí a moudrosti, lidé ve státních službách vyhledávali především zisk a významné společenské postavení. Je ovšem politováníhodné, že i náš stát se stal do té míry pověstným svým korupčním prostředím, že je řazen až na úroveň zemí „třetího světa“ (zejména Afriky, Středního východu a Asie), ve kterých korupce od starověku nikdy nevymizela. Některé právní experimenty mnohých státních úředníků i úředníků místní samosprávy i v současnosti dosahují takových rozměrů, že je možno označit je přímo za zvůli a opovážlivé zneužívání pravomoci veřejného činitele.

Již ve starověcí vládci věděli, že zatímco soudcům přece jenom mohou ponechat poměrně značnou volnost v rozhodování (také se většinou jednalo o příslušníky vládnoucí vrstvy, kteří měli shodné zájmy s panovníkem a někdy byli dokonce členy jeho rozvětvené rodiny), své úředníky musí pečlivě vybírat a průběžně kontrolovat, pokud chtějí zabránit jejich svévoli a z ní pramenícím nepokojům obyvatelstva.

„Prvořadou povinností vládce je vybírat do státních úřadů správné lidi.“

(Čínská kronika Cuo-čuan – 721-480 př.n.l.)

Také ve starověkém Egyptě se dbalo na úřednickou profesionalitu, o čemž svědčí toto naučení Ptahhotepa, který ve 24.stol.př.n.l. zastával postavení 1.ministra (premiéra) faraona Džedkaréa Isesiho:

„Jsi-li představeným úřadu,

buď přívětivý, když posloucháš řeč prosebníkovu;

nebuď k němu nevrlý, ať si ulehčí tím, co ti hodlá říci.

Trpící si přeje býti utěšován,

až se stane to, kvůli čemu přišel.

O tom, kdo nevrle přijímá prosby,

se řekne: „Proč se toho dopouští?“

I když všechno, oč někdo prosí, se nemůže státi,

úlevou srdci je dobré vyslechnutí.“

Rovněž egyptský Text instrukcí z 2.tisíciletí př.n.l. se zabýval pokyny pro státní úředníky:

„Dívej se na toho, koho znáš, jako na toho, koho neznáš,

na toho, kdo je ti blízký, jako na toho, kdo je vzdálen tvému obydlí.

Jedná-li úředník takto, bude se mu dlouho dařit v jeho úřadu.

Nezanedbávej toho, kdo tě prosí, nečekej, co řekne.

Přijde-li se k tobě někdo odvolat, neodmítej to, co má povědět,

jako něco, co už bylo řečeno;

a musíš-li ho poslat pryč, udělej to tak, aby pochopil,

proč ho pryč posíláš.

Říká se, že ten, kdo předkládá žádost, si přeje,

aby byla jeho řeč pozorně vyslechnuta,

spíš než aby bylo posouzeno to, proč přišel.

Nezlob se neprávem na člověka, ale rozzlob se na to, co vyžaduje.“

O tom, že nestrannost státních úředníků byla vždy problémem, svědčí i tento 5.článek Ústavy o sedmnácti článcích, kterou v 7.stol.n.l. sepsal japonský korunní princ Šótoku Taiši (574-622 n.l.):

„Posuzujte nestranně každou žádost, která je vám předložena.“

Snad nejrozsáhleji se otázkou státní správy zabýval magadhský král Ašóka, který vládl v Indii v rozmezí let 273/69-233/27 př.n.l. Ašóka totiž zřídil úřad dharma-mahámátrů, což lze volně přeložit jako „velcí strážci spravedlnosti“. Sám o tom nechal vytesat tento nápis:

„Během uplynulé dlouhé doby nikdy nedocházelo k vyřizování záležitostí a oznamování zpráv v kteroukoli dobu. Ale já jsem zařídil, že v každou dobu, i když jím, jsem ve vnitřním paláci žen, v soukromé komnatě, na procházce, ve svém voze, v zahradě a kdekoli, musejí mne poslové zpravit o záležitostech lidu a já všude vyřídím záležitosti lidu.

A jestliže já sám ústně nařídím něco darovat nebo vyhlásit a jestliže pak vznikne spor nebo odklad v radě ohledně nějaké naléhavé žádosti svěřené mahámátrům, nechť je mi to neprodleně oznámeno všude a v každou dobu. Takto jsem rozkázal. Neboť nejsem uspokojen dosavadní pohotovostí a vyřizováním záležitostí. Neboť blaho všech lidí považuji za své hlavní dílo. Avšak jeho základem je opět pohotovost ve vyřizování záležitostí. Není důležitější práce než pro blaho všech lidí.“

„Proto si přejte, abyste praktikovali nestrannost. Avšak s těmito vlastnostmi to není možné – se závistí, prudkostí, krutostí, spěchem, s malou vytrvalostí a nedbalostí a omrzelostí. Proto si přejte, abyste neměli tyto vlastnosti. A základem toho všeho je nepodléhat prudkosti a spěchu v chování. Kdo je omrzelý, ten se nezvedne. Ale je třeba se pohnout, jít kupředu a pokročit…“

„Za tímto účelem posílám na objížďku vždy každých pět let úředníka, který není hrubý ani divoký a ušlechtile se chová. Kdož znají tuto věc, jednají podle mého ponaučení.“

Podobný nezávislý dozor nad úřednictvem evidentně chybí a ombudsman jej nezajišťuje. Až do transformace prokuratury ve státní zastupitelství přitom u každé prokuratury existovali specialisté pro všeobecný dozor, kteří v obvodu své působnosti prověřovali všeobecné dodržování zákonů a zejména zákonnosti správního řízení. Pokud přitom zjistili porušení zákona, byli povinni reagovat rychle a pružně formou protestů anebo upozornění, což mělo svůj výchovný i preventivní význam, neboť tehdy ještě měla prokuratura „zvuk“ a nebyla tak zkompromitována vlastními nezákonnostmi.

Současná „úředničina“ je mnohdy daleko vzdálená od svých starověkých vzorů. Mnozí úředníci si totiž vůbec neuvědomují, že jejich práce je službou lidem, jejichž spokojenost je pak základem společenské stability. Žádnému úředníkovi neupadnou ruce ani nebude přetížen, když pro občany udělá více, než je jeho nezbytnou povinností. Nejhorší je, když s výší úřednického postavení klesá ochota ke skutečné a viditelné práci, která je pak nahrazována účelovými a přitom prázdnými frázemi o komplikovanosti problémů a nutnosti respektovat místní zvláštnosti.

Až tedy opět zazní stesky nad nízkou kvalitou úřednické práce, je nutno si především položit otázku, co tato společnost činí pro mravní výchovu obyvatelstva a pro výchovu a výběr kvalitních úředníků. Kvalitní úředníci totiž nepadají s nebe a ani se nevychovají sami od sebe. Nelze také předpokládat, že nemravní lidé ve vysokých funkcích, kteří se svého důstojenství domohli nezřídka nečestným způsobem (zejména pochlebováním anebo úplatky), si jako podřízené státní úředníky vyberou takové lidi, kteří je budou převyšovat anebo i zahanbovat svým vzděláním, zkušenostmi i příkladným způsobem života.