Řada blogerů zmínila osudný den 21.8.1968, ale pouze přítel David Vlk okrajově zmínil to nejpodstatnější

Pavel Tigrid kdysi napsal ve své knize „Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu“ poznámku, že naše národy (myslel všechny v tehdejší ČSR) postihl syndrom mnichovanství. Kdy jsme bojovat o vlastní existenci mohli, ale nakonec jsme se vzdali (názory na to, jestli by to bylo tehdy účelné či ne, nejsou podstatné v tomto sdělení). Důležitý byl faktor podrobení se, mnohdy kolaborace s vládnoucí nacistickou mocí atd. Doporučuji si ji přečíst, je silně aktuální i v dnešních časech.

V roce 1968 došlo opět k porobení naší země, která se – přes všechny ideologické kopance – přeci jen tehdy dostávala z komunistického útlumu a závislosti na pohybu rtů generálního tajemníka KSSS. Opět nemá smysl se ptát, jestli by ozbrojený odpor cosi znamenal, nejspíše katastrofu, jakou vidíme v současné době, kdy Rusko ve snaze dobýt cizí území provádí fakticky genocidu a destrukci oblasti, již chce dostat pod svou kontrolu.

Naše země však utrpěla zcela jinou ztrátu, která se nedá už nikdy nahradit. Odhady hovoří o cca 100.000 občanů, opustivších ČSSR prakticky v prvních měsících po začátku okupace a posléze asi dalších 150.000 v období do listopadu 1989.

Kdo odcházel? Většinou ti, co něco uměli a věřili si, že se v cizině uchytí. Tato zem přišla o desítky tisíc vzdělaných jedinců, intelektuálů, schopných manažerů, umělců apod. Tito lidé se v nových zemích etablovali, často založili rodiny s místními a tak jsou jejich geny pro tuto geografickou oblast navždy ztraceny.

Dalším faktorem, tragickým pro tuto zem, bylo podrobení se novým pořádkům. Řada našich občanů pochopila, že je lépe „výti s vlky“ a začala kolaborovat s novým režimem. Nadšení prvomájových oslav, velebení představitelů režimu, jejichž inteligence byla v IQ hodnocení spíše v nižších desítkách. Všudypřítomná StB, která slídila po všem, co by mohlo zavánět tzv. ideodiversí. Řada občanů vstupovala do komunistické strany s vědomím, že je tato ideologie pouze a jen jakýmsi „pracovním povolením“, bez jehož vlastnictví je kariérní postup nemožný a že v žádnou beztřídní společnost nevěří. Lámání charakterů u výslechů, kdy člověk raději podepsal, aby měl pokoj.

Listopad 1989 znamenal sice změnu režimu, ale nikoli vymizení přisluhovačů. Cibulkovy seznamy přinesly řadu jmen těch, kteří raději pod nátlakem s čímsi souhlasili, ale bohužel nikoli seznam lidských zrůd, které to všechno udržovaly v chodu. Tyto zrůdy končily svou pracovní činnost s pěknou penzí (přece pracovaly pro dobro státu), zatímco jejich oběti, umístěné v kotelnách, živořily a doposud i živoří s minimem.

Srpen 1968 ( a rovněž i srpen 1969, kdy už stříleli Češi do vlastních), přinesl cosi, čeho jsme se zatím nezbavili. Totiž pocitu marnosti, že ten nápis na standartě, vlající nad Hradem, nemá universální platnost.