V lidské historii se celkem pravidelně střídají doby laskavé, plné svobody a rozletu myšlenek, a doby přísné, ustrašené vyžadující kázeň a poslušnost. Člověk si ale nevybírá, do jaké doby se narodí. Začalo to asi i mnohem dříve, ale my víme, jak ve starověkém Řecku kvetly vědy a umění a byly položeny základy demokracie, aby je později vystřídal tyran. Stejně tak římská republika představovala rozkvět a volnost, aby ji vystřídal absolutismus císařů. Zlatý věk islámu dodnes překvapuje uměleckými památkami a rozvojem věd a podívejme se na islám dnes. Evropský středověk byl dogmatický a hořely hranice s kacíři a rozum se jen pomalu prosazoval. Šířil se formou renesance z Itálie a později s rozvojem výroby buržoazními revolucemi v Nizozemí a Anglii. Kladl důraz na individualitu jedince.

Někteří z žijící generace zažili volná tvořivá šedesátá léta, dobu hippies na Západě a kulturního rozkvětu v Evropě až po Pražské jaro. Pak přišla normalizace a stavidla uvolnila až sametová revoluce. Následovala trochu divoká, ale nejsvobodnější devadesátá léta. Co nebylo vyloženě zakázáno, to bylo dovoleno. Pak se vše zase začalo utahovat. Cenzura tentokrát přicházela kupodivu ze západu, který podlehl liberálnímu korektnímu chování. Začal nařizovat, co jediné je správné a vydávat to za „naše hodnoty“, sčítat všechny hříchy euroamerické civilizace a omlouvat se za ně. Korigovat názvy a strhávat pomníky. Nositele odlišných názorů nezavírá do vězení, ale společensky je mediálně likviduje. Je to velmi účinné. Profesoři, kteří chtějí měřit všem stejně, jsou ostrakizováni. Roste počet pohlaví a hnutí jako MeToo či BLM se snaží diktovat. Rozumní lidé jen kroutí hlavou, ale zase si říkají, stojí mi to za to?

Je v tom zřejmě nějaká zákonitost, že svoboda názorů a diverzita vyvolává po čase ve společnosti jakýsi pocit nejistoty a napětí, jako by se lidé zalekli té přemíry možností. Vzniká podvědomá touha po řádu a předvídatelnosti, které pak zpravidla využije populistický diktátor. Lidé nevědomky zamění svobodu za bezpečnost a pak už je pozdě. Tento proces je nevratný. Návrat ke svobodě trvá mnoho desetiletí a také vyžaduje příznivé historické okolnosti. Nebývá zpravidla zadarmo.

V roce 1787 Alexander Tyler, skotský profesor historie na Universitě v Edinburghu, řekl na adresu athénské republiky, zaniklé před 2000 lety, toto: „Demokracie je vždycky dočasná a nemůže trvale existovat jako forma vlády. Demokracie vždy existuje jen do doby, než voliči zjistí, že mohou sami sobě „navolit“ velkorysé dary z veřejných prostředků. Od toho okamžiku většina vždy volí ty kandidáty, kteří jim slíbí co největší podíl na veřejných prostředcích, což má za následek, že každá demokracie nakonec zajde na zhroucení financí, po němž vždy následuje diktatura.“

Průměrná doba trvání největších civilizací lidstva novodobé historie je kolem dvou set let. Během těch dvou set let národy vždy procházejí následujícími obdobími:

od nesvobody k víře
od víry k odvaze
od odvahy ke svobodě
od svobody k blahobytu
od blahobytu k uspokojení
od uspokojení k apatii
od apatie k závislosti
od závislosti k nesvobodě

Dilema svoboda versus bezpečnost je aktuální i dnes a vyvážit je není jednoduché. Navíc to není „buď, anebo“, potřebujeme obojí. V nebezpečném prostředí si svobody moc neužijete a jen svobodní, sebevědomí lidé jsou schopni svoji svobodu účinně bránit. Vždy se najde dost manipulátorů, kteří vědí, jak co má být. Kolem nás je překvapivě mnoho psychopatických osobností. Nejvíce v politice a hospodářském managementu. Tam je to dokonce předpokladem úspěchu.

I když je náš stát stále spíše ostrovem svobody, ve srovnání s východem i západem, tak dnes stále více cítíme, že přívětivost doby i svoboda nám pomalu unikají mezi prsty. Viníme dobu, ale vina je také na naší straně. V dnešní překotné době se neumíme už pro nic nadchnout, za něčím stát a vytrvale o to usilovat. Je snazší kritizovat a schovávat se za klišé „my a oni“. Bonmot říká, že lidé mají takovou vládu, jakou si zaslouží. Na oplátku ale také platí, že doba je taková, jací lidé v ní žijí.