Na Brno se snesly první vločky sněhu, a také havrani z dalekých krajů v parcích krákorají, že Vánoce přicházejí. A s nimi na ulicích i v televizi zesílí i proud emocí, smíchaných s lidským neštěstím, končící výzvou – člověče, buď charakterní, pomož přece. Pošli pár peněz ve prospěch osamělých, promluví každému do duše známí umělci. Přispěj na konto pro vozíčkáře, řeknou další. Ale i mimo čas čertů a ježíšků chodcům v centru občas zastoupí cestu ustaraná slečna s nastavenou pokladničkou. Prosbou „přispějte na postižené děti“ během vteřiny zasáhne to nejcitlivější místo v duši, takže člověk buď dá a nebo se cítí provinile když odejde, protože předevčírem už dal jinému. Jindy je to onkologie, slepí, bezdomovci, svalová dystrofie a další hrůzy. Na místech, kde se shromažďují studenti a absolventi humanitních oborů zase celoročně není nouze o návody, jak pomoci uprchlíkům z Čečenska, lidem s AIDS, jak adoptovat na dálku černouška či zaplatit vzdělání dětem v afghánských horách.
Neoliberálním žralokům, kteří věří na užitečnost společnosti rozrůzněné na podnikavé flexibilní jedince a ty neobratné, těm je hej. Jsou alespoň upřímní, jejich slova a činy leží v zákrytu. Kdežto levičák aby si připadal pod palbou charitativního škemrání jako morální kreatura, když sám mluví o solidaritě, ale většinou nic nedá, protože by brzy neměl sám. Trochu jiný druh apelů na ušlechtilost se odmítá o něco snadněji. Jde o všechny ty užitečné, nekomerční a prestižní dvouměsíčníky, týdeníky, občasníky, nakladatelství atd., která letos, stejně jako loni tak tak přežila a i na příští rok potřebují nějaké solidární předplatné či reklamu, aby čas nějak překlepala a mohla po roce volat o pomoc zase.
Budiž, časopisů bude o něco míň, třeba se sloučí a výsledek bude kvalitnější, může si člověk zdůvodnit svoji úspornost. Ale kolem té čím dál se větší porce veřejných výkřiků „přispěj, ulehči někomu v jeho utrpení“ se vynořují jiné otázky: To jako když se nepodaří od chodců, čtenářů nebo televizních diváků či návštěvníků kostela obstarat určený obnos peněz, tak ten který dětský domov bude mít dál popraskanou plesnivou stěnu, ten ivalida dál nevyhovující protézu a lidi s rakovinou horší léky? Navrtávají se takto postupně díry do hráze a bude veřejné zdravotnictví bez doplatků do budoucna jen jakýmsi studeným, nevlídným prostorem odfláknuté péče a vše, co zabezpečuje nějaký komfort nad úroveň průměru, bude fungovat jen když si to příslušná instituce od řadových občanů vyprosí?
Ne, vůbec se neohlížím před rok 1989, kdy „péče o zdraví lidu“ znamenala kromě nesporných pozitiv též jinou péči pro prominenty a jinou pro obyčejné lidi a skrývání postižených za zdmi léčeben. Ale proč oslabovat povinnost státu rukou šmátrající po kapsách lidí, kteří si už tak platí zdravotní pojištění?
Autor je politolog, působí na Fakultě sociálních studií v Brně.