Napsal jsem si Ježíškovi o knihu Simona Mawera Pražské jaro, potěšen jsem se podíval na další jeho díla v češtině, zujalo mě Evangelium podle Jidáše, a tak jsem jím přikrmil svou čtečku. Při četbě jsem znovu prošel svým katolickým dětstvím, o hlubším významu textu pro pochopení krize církví se tu nebudu rozepisovat, nejsa k tomu kompetentní.
Ale zaujal mě jeden příběh. Hlavní hrdina je svou milenkou či spíše společnicí přinucen vléci se kamsi do zapadlé italské vesnice, kde se zjevila plačící Madona. Před kostelem je plno stánků, které nabízejí nejrůznější kopie barvotiskové sochy na oltáři. Sama socha je nevkusná, kýčovitá, s rezavými skvrnami po uschlých slzách. Na tomto místě autor uvažuje o tom, že se nesetkal při pohledech na skutečná umělecká díla v chrámech s davem plačících a žebronících poutníků všeho druhu.
Mám obdobnou zkušenost nejen z chrámů, ale i z galerií, vezměme si oltář v Gentu, Rafaelovu Madonu Sixtinskou nebo El Grecovo Vzkříšení. Postojíme, podumáme, někomu se líbí, někomu ne, ale koho napadne padnout na kolena? Zato v chrámu Božího hrobu v Jeruzalému je na několika čtvereních metrech neuvěřitelné množství cingrlátek, mezi nimiž zbožné polské ženy padnou na kolena a olizují desku, na níž údajně balzamovali tělo mrtvého Krista, a svíjejí se v extazi. Podobně se vášnivě modlí poutníci v betlémském chrámu Narození Páně v jeskyňce s hvězdou na dně se třpytící. Při pokusu o lepší fotografii jsem uklouzl a opřel se o kamennou stěnu, nakašírovanou z papundeklu (nemohu si odpustit výraz z dětství).
A rázem jsem souhlasil s autorem, že kýč se stává ředmětem klanění poutníků, vždyť bývá krásný, i když vnitřně vyprázdněn. A pak mi došlo, že v politice je to totéž. Jako kluk jsem hltal Rodokapsy a Rozruchy, Pobožný střelec byl mým hrdinou, naše spolužačky snily o o boháčích z Červené knihovny. Dnes se vydává podobná dobrodružná i pseudomilostná literatura ve velkých nákladech a nečtou ji puberťáci, jak se přesvědčuji při svých četných pobytech na nemocničních odděleních nebo před léty na dovolených u moře v Egyptě. Ty příběhy táhnou v pokleslé literatuře a stejně táhnou davy poutníků ve stejně pokleslé politice.
Na jedné straně je tu prolezlý šikula, který se z ničeho propracoval až na vrchol přes překážky ošklivou Státní bezpečností mu kladené, charakter možná pochybný, ale vítězící, to pro chlapy, pro dámy šlechetný miliardář, který si konečně vezme svou milenku a uhnízdí ji v Čapím hnízdě, jak pěkný příměr, vždyť odkud se berou děti, radost našeho života? Navíc nechce to vše jen pro sebe, rozdává z plné náruče, nám, kdysi státním zaměstnancům, dnes důchodcům a hlavně těm dětem...
Na druhé straně zemitý stařec, něco mezi Přemyslem Oráčem a Jenem Žižkou, však ten byl také zemanem a jak jim to nandal, však on ten náš jim taky nandavá, pitomým Pražákům i těm cizákům! A ti, co mu zabránili před lety usednout na trůn českých a habsburských panovníků, aby se plazili kanály. Že mluví sprostě, a co my, my taky máme dobře proříznuté huby, konečně už Jaroslav Hašek, autor dalšího lidového hrdiny, řekl, že slov těch používá se i v parlamentě. Tak co!
Kýčovitá politika je nové náboženské hnutí, s tím nic nenadělají pohoršující se estéti.
Vymyslete něco nového, nové kovbojky a špionážní příběhy a ženské románky, které povedou poutníky k nové a krásné zastupitelské demokracii, kde nic nepřijde shora a každý se musí lopotit, aby obstál. Kde nás nezachrání ani šlechetný milionář nebo nějaká Mutti Merkel, ale jeden každý z nás musí sám sebe..
Sám sobě Mesiášem, to není špatná myšlenka pro starce v Domově seniorů. Ale co ti tam venku, kteří nás svou poctivou prací živí? To bude horší úděl, ale obávám se, že jednou nastane.
Vymyslete nový příběh pro poutníky. Štěstí, jak známo, přeje připraveným. A být připraven, toť vše, jak pravil můj oblíbený princ Hamlet, kralovic dánský. Bohužel sám připraven nebyl.
Hodně zdraví a pevné nervy v tomto dalším výročním roce přeje