Žijeme divné časy. Plné paradoxů. Některé věci jsou úžasné a nové, jiné naopak staré jako jsou dějiny druhu, který si – bůhvíproč – říká Homo sapiens sapiens.

V tuhle dobu jezdí a … ano i létá na Marsu vozítko nazvané Perseverance (česky Vytrvalost), z něhož jsou nám na zem zasílány fotografie a dokonce i zvuky. A je to jen 60 let, kdy do kosmu vylétl první člověk a jen tři roky před tím vyslal druh Homo sapiens sapiens první umělou družici na oběžnou dráhu okolo planety Země. Kolik času uplynulo od doby, kdy to poprvé někoho napadlo, že je to možné, vystřelit do kosmu pozemské těleso či člověka. Pomíjím utopii v podání Julese Verna, myslím skutečnou myšlenku, která se objevila v té kilo a půl živé hmotě, kterou tento druh nosí v lebce a která se jmenuje mozek. A která byla před pár miliardami let jen jednou buňkou s vlastním životem schopnou jen vlastní replikace. A z které se vyvinul onen druh, jenž byl před desítkami tisíc let schopen namalovat na stěnu jeskyně několika tahy úžasnou podobu tygra či buvola. Který později složil Novosvětskou symfonii či z kamene vytesal Pietu.

Stejný mozek stejného druhu je však schopen neuvěřitelných zvrhlostí. Ve své historii neustále žije s pocitem, že ten vedle něj je cosi méně, že je třeba jej zabíjet, aby se získala jakási výhoda, teritorium, „čistota“ rasy atd. Důvody se našly vždy a s nimi i řada ochotných vykonavačů „dobra“. Mění se jen prostředky, stoupá rychlost tohoto snažení a efektivita. Pocit, že likvidací toho druhého se posunu někam výše. A vůbec nevadí, že v historii Homo sapiens sapiens se ti „vítězové“ nakonec kamsi vytratili, tisícileté říše se dočkaly jen efemérní existence a na místě urputných válek a střetů žije kdosi jiný, komu je ta předchozí historie úplně lhostejná.

V tuto dobu, kdy sledujeme zmíněnou Perseverance, se kdosi rozhodl, že na toho druhého, kterého bytostně nenávidí a nejspíše neví tak úplně přesně proč, začne vystřelovat rakety, jež mají jediný cíl. Pobít vše živé po dopadu. Místo aby se soustředil na vlastní potenciál a snažil se třeba vyhledat ty, co jsou schopni namalovat podobné kresby jako ty v jeskyních, složit symfonii či napsat román, veškeré úsilí a prostředky vloží do nálože, kterou vyšle nazdařbůh směrem k druhému národu.

Každý čas má své symboly. Dnešní den má dva. Ono vozítko na Marsu jako doklad lidského génia a fotografii v úvodu, kde jsou novorozeňata druhu Homo sapiens přenášena svými otci do krytu, protože jim nad hlavou létají ony nazdařbůh vyslané informace o tom, že budou zabiti, pokud k tomu bude jakákoli příležitost.

Bude to za sto let stále stejné?