Nedávno se mě syn Ben zeptal, jestli byl náš národ v průběhu dějin skutečně v nějaké věci sjednocen. Odpověděl jsem, že největší jednotu jsem prožíval v prvních dnech okupace po 21. srpnu 1968. Byl to zcela zvláštní týden, plný obav, ale snad ještě více plný jakési vznešené vážnosti, ovšem nikoli bez dávky zvláštního humoru. Jistě, zlí a zapšklí lidé byli v národě i tehdy, ale v oněch dnech jako by se neprojevovali. Mám-li to vyjádřit drsně: Krysy byly zalezlé v dírách a po nějakou dobu nevylézaly ven. Jejich „hvězdná hodina“ přišla o rok později, po 21. srpnu 1969. Pak se vyřádily dostatečně – trvalo to dvacet let.

Ben se pak zeptal, jestli se ten étos, který vládl po srpnové okupaci, obnovil po listopadu 1989. Odpověděl jsem, že dle mého mínění ne. Jistě, byla to opět slavná doba a jsem rád, že přišla a že jsem ji zažil. Řekl bych ale, že v národě bylo nějak více ostražitosti a nedůvěry.

Nedávno jsem editoval vzpomínky mé maminky na její dětství. Narodila se v roce 1925 a v době Mnichova jí bylo třináct a půl. Popisovala, jak byl národ sjednocen ve vůli bránit milovaný Masarykův stát. Nicméně... jen národ český. Mnozí Slováci to tehdy viděli jinak, a pak zde byli především Němci, kteří chtěli tento stát rozbít. Český étos byl tehdy velmi silný, nicméně svět byl velmi pochmurný. Krysy vylezly hned po Mnichovu a pustily se do díla.

Když se na to dívám zpětně, zdá se mi, že lze říci, že „elity to nezvládly“. První Československá republika byl stát sice demokratický a v mnohém úspěšný, mimo jiné i hospodářsky, nicméně měl v sobě zakódován zánik. Ten byl dán přístupem k sudetským Němcům, které si nový stát nedokázal získat. V tom ještě největší chyba nebyla. Ta byla v tom, že se o to nový stát ani nepokoušel.

Kdyby se tehdy Češi a Slováci pokusili vybudovat něco jako Švýcarsko, kde sice lidé mluví německy, francouzsky nebo italsky, ale jejich identita je v tom, že jsou Švýcaři, možná by – alespoň teoreticky – sudetští Němci ocenili demokratický stát, zejména ve srovnání s Německem, po první světové válce značně rozloženým. Ale asi by se to stejně nepodařilo – doba byla příliš krátká. Švýcarská identita se rodila po celá staletí.

Československo bylo prostě mezi válkami nehajitelné. To neznamená, že československá vláda, stejně jako prezidenti Masaryk a Beneš, neudělala celou řadu zahraničně i vnitropolitických chyb. Obávám se ale, že Československo nemělo šanci, ani kdyby vláda ty chyby neudělala. Díky Bohu alespoň za těch dvacet demokratických let!

Třicet let po Mnichovu zde byla snaha vybudovat „socialismus s lidskou tváří“. Ani tento pokus se v tehdejší geopolitické situaci nemohl podařit. První republika měla dvacet let, pražské jaro mělo pár měsíců. Smutné bylo, že tehdejší „elity“, zavlečené do Moskvy, národ zradily (s čestnou výjimkou Františka Kriegla). Symbolicky tuto zradu završil Dubčekův podpis pod tzv. „pendrekovým zákonem“. Alexandr Dubček posvětil násilí na lidech, kteří ho podporovali.

Dnes je situace naprosto jiná. Žádné vojenské nebezpečí od našich sousedů nám nehrozí. Hospodářsky jsme jako stát velmi úspěšní. Překonáváme ztráty naakumulované během čtyřiceti let komunistické diktatury. A především – máme příležitosti, o kterých se předchozím generacím ani nesnilo. Mé děti cestují, kam se jim zachce. Když se jim chce studovat v cizině, tak to jednoduše udělají. Díky sociálním sítím může každý publikovat téměř cokoli. Mohou se zakládat spolky, občanské iniciativy, a na rozdíl od Hongkongu nebo Paříže se mohou pořádat statisícové demonstrace, během nichž nedochází k bitkám a nikdo nerozbíjí výlohy. Vnímání kvality života jde taky alespoň trochu nahoru.

Jsem rád, že se najdou lidé, kteří budou s předchozím odstavcem souhlasit. A je mi celkem jasné, že zde budou jiní lidé, které ta slova o tom, jak je to u nás dobré, ukrutně naštvou a kteří si v diskusích pod článkem nebudou brát servítky.

Nicméně přesto chci všechny upozornit, že jsme bez výmluvy. Dostali jsme život darem a záleží do značné míry na nás, co s ním uděláme. Jelikož věřím v Boha Stvořitele a Zachránce, vím, že bez něj se člověk může minout svým posláním, protože se nad ním ani nezamýšlí. Vím, že se budeme zodpovídat na soudu, jak jsme se svým životem, se svými obdarováními, zdroji a možnostmi naložili. Když to člověk vidí takhle, má menší chuť kritizovat druhé a nadávat na svět a více se zamýšlí nad tím, jak tento život prožít tak, aby ten kousek světa, na kterém jsme se pohybovali, byl po našem odchodu o něco lepší než dříve.

S údivem shledávám, že i mezi křesťany se najdou lidé, kteří se soustředí na to, jak to bude na konci světa všechno hrozné a že vlastně nemá cenu starat se o tuto planetu, která nakonec zahyne v ohni. Ano, také věřím na nové nebe a novou zemi, na nový Jeruzalém, sestupující od Boha. Ale nějak mi to nebrání mít radost z kvetoucí zahrádky a konat dobro, dokud je čas.

Kolem nás je spousta nešťastných lidí, kteří nevědí, odkud přicházejí a kam jdou. Mnozí z nich mají pocit, že je nemá nikdo rád. Někdy je velice těžké k nim proniknout skrze skořápku zklamání a zrad. Vidím kolem sebe spoustu problémů, které tato společnost vyřešit nedokáže – třeba situaci Romů. Jakmile se Romové obrátí k Bohu, začnou se dít velké věci. I mezi Čechy. Kolem nás řádí genderová ideologie – my však můžeme vychovávat děti tak, aby rozuměly tomu, kdo jsou. Je lepší svítit, než nadávat na tmu.

Tak s chutí do toho! Žijeme v úžasné době a záleží na nás, jak ji prožijeme.