Ideální demokracie je patrně tam, kde lid v každém referendu určí vhodnou správu věcí veřejných, ba i soukromých. V naší republice bývají výsledky občanských hlasování dosti nejednotné, naivní, až škodlivé, s následky, které vedou k debaklům jak ekonomickým, tak mravním, navíc často zničujícím pro životní prostředí a pro politické vztahy v zahraničí. Příklady nemusím uvádět, sledujte zprávy ve sdělovacích prostředcích.

Čím to je, že někde demokracie funguje - ve Švýcarsku prý už 200 let, Amerika nic než demokracii v dějinách nezná, v Německu se rozvíjí téměř sto let docela úspěšně, její úroveň jistě příznivě ovlivnil i jejich prezident R. von Weizsäcker coby baron, šlechtic, ale Česko, zdá se, s tím má velmi často problémy vlastní i zahraniční.

Neumíme to.

Naše země byla vždycky - od bájí o knížeti Krokovi až po Franze Josefa II. - buď knížectví, království, případně byla součástí nějaké říše, lid analfabet i jinak nevzdělaný spoléhal na vedení toho, komu se dostalo vzdělání a rozhledu. Což byli bývalí princové a podobná „verbež“ na společenské úrovni své třídy. Dvacetiletou přestávkou ve vývoji byla naše republika po I. světové válce, s novým, demokratickým systémem. Správa byla celkem slušná, protože dosud dozníval zušlechťující vliv osobností ze skončené monarchie, už se ovšem prosazovaly i nežádoucí lidové nešvary - podrobnosti a příklady by byly na dlouhé pojednání. Po této republice přišly s tříletou přestávkou dvě totality: přání lidu a možnost jejich prosazování potlačeny na půl století a do následné demokracie, té nynější, vrostl odraz osobností z obou totalit s velmi omezenou úrovní vzdělanostní, morální i etickou, s čímž se náš stát potýká dodnes. V celé naší mnohasetleté historii máme tedy zkušenosti pouhého půl století výcviku k demokracii, a to ještě přerušované a komplikované válkou. Je to situace, jako kdyby si člověk, kterého od dětství do puberty vozili vlakem, sedl k řízení lokomotivy a zkoušel ten vlak řídit sám. Jsme jaksi v pozici mladého člověka, kterého zbavili vlastní fungující rodiny a byl vychován a vzdělán v různých pomocných školách a ústavech...

A jak to bude dál? Byl náznak k návratu zřízení království českého - pošetilý a utopistický; náš demos je příliš zasažen různými ideologiemi až po pohrdání vlastními dějinami, navíc jsme příliš malá vnitrozemská myška, než abychom královsky řvali. Ale co takhle knížectví? Jako např. Lichtenštejnsko... Dosud se u nás najdou potomci české šlechty, vzdělaní, s rozhledem i mezinárodní váhou...Ona ani ta monarchie nebyla zcela zavrženihodná: nebyla to Marie Terezie, která uzákonila povinnou školní docházku? Očkování proti neštovicím? A družba a výměna zkušeností s Lichtenštejnskem by byla poučnější než např.s Řeckem....