Moje nejmladší dcera Klaudie už se těší na prázdniny. Ale ještě než odjede na taneční kemp, musím ji doučit, co vymysleli v New York Times: černoši se budou psát s velkým Č a bledým tvářím zůstane malé b.
Chci, aby byla in, protože v době korektní se hrozně dbá na to, jak se věci pojmenovávají.
Jenže co když se mě Klaudie zeptá: A tati, musí se věci pojmenovávat hezky, i kdyby byly škaredé? A budu mít problém a budu muset s barvou ven.
Jak to zachránit? Třeba bych jí mohl vyprávět o tom, že strašně dlouho měla přednost bílá, ale teď se preferuje Černá, tak aby na to proboha nezapomínala.
Ale jak to asi pochopí malé dítě, které je zvyklé používat všechny barvy? Nepochopí! Děti černobílý svět prostě nechápou.
Přitom to není tak složité. Život je jako text a lidi jsou jako písmena: někdy malí a někdy velcí. Není to tak, že někteří z nás jsou pořád velcí a nikdy se nesníží k malostem a někteří jsou zase beznadějně malí a o velikosti nemají páru. Je to tak, že všichni jsme to i ono.
Sádroví trpaslíci na zahrádkách jsou malí a bronzové sochy Churchilla nebo Koněva jsou velké. A někde mezitím jsou skuteční lidé, ve kterých se – bez výjimky! - mísí malost a velikost, dech beroucí vznešenost a odporná přízemnost.
V procentuálním poměru se zajisté lišíme jeden od druhého, ale obě ty ingredience máme v sobě všichni. Kultivovat se můžeme vědomou pokorou a tím, že na sobě pracujeme. Ta práce na sobě má rozvinout náš potenciál, ta pokora je tu od toho, aby nám připomínala, že na světě nejsme sami a musíme brát ohled na druhé.
Byli jste někdy u rozvodového soudu? Pokud ano, pak určitě víte, co je to nepřekonatelný odpor. To je formulace, kterou když použijete, tak vás téměř jistě bez problémů rozvedou. Je to takové zaklínadlo. Pokud skutečně trváte na tom, že s tímto mužem (s touto ženou) už nechcete dále sdílet společnou domácnost, řekněte u soudu: Slavný soude, cítím k té ženě (k tomu muži) nepřekonatelný odpor! A je možné, ba skoro jisté, že to zabere a že vás rozvedou.
Co ale určitě možné není? Aby se rozvedli černoši s bělochy.
Dokud namísto respektu k odlišnosti budeme setrvávat v paradigmatu nepřekonatelného odporu, připravíme si peklo na zemi. Protože dva lidé se mohou rozejít a už se nikdy nepotkat, zatímco dvě rasy se rozejít nemohou, vždycky spolu budou sdílet jeden společný svět. Svět, který rozhodně není černobílý a nežijí na něm pouze černoši a běloši. Jsou tady taky žluťoši a rudoši a tak dál. A protože svět je jenom jeden, bylo by fajn, kdybychom si všichni osvojili jednu důležitou vlastnost, totiž toleranci. A taky úctu k diverzitě. Nebo ještě lépe: radost z toho, že je svět tak úžasně rozmanitý.
Rozloučím se svým starým aforismem: Když si malujete budoucnost, používejte všechny barvy.