Doba je rýpavá! Loni se rýplo do slova Vánoce a letos bych tipoval, že se budou revidovat postavy v betlémech. A tak vážně i nevážně – pár myšlenek o místech, kam nadšenci zalykající se správností vážně nemohou.

Zřejmě od doby svatého Františka máme vánoční svátky spojeny s všelijak ztvárněnou scenérii betlémské jeskyně. V každé rodině se asi nějaký betlém najde – od starých, děděných po generace, až po nové, tištěné na 3D tiskárně. Od maličkých, co se vejdou do dlaně, přes obrázkové, papírové až k velkým s mnoha figurkami ze sádry, z vosku či ze dřeva i k betlémům mechanickým, pohyblivým. Od rodinných přes chrámové až po veřejné na náměstích i celoročně přístupné v expozicích, kde kromě betlémské jeskyně a figurek jsou i památná národní a poutní místa… (Jaké asi budou ideální eurobetlémy? Zástupci čeho se tam budou s pokorou klanět čemu?)

Působivé jsou betlémy figurální v životní velikosti a vůbec zvláštní místo mají betlémy živé, s živými postavami lidí i zvířat. A ke všem těm betlémům přicházejí lidé s každoročním úžasem i vzpomínkou na dětství a s nadějí, že se aspoň kousek toho pěkného vrátí.

Minulý režim betlémy toleroval, ale pokud možno bez Ježíška! Důraz byl na zobrazení řemeslnické a rolnické třídy. Napadá mě, že prvomájové průvody byly vlastně takové ohromné živé betlémy – defilé toho nejlepšího, všech možných profesí a lidských dovedností a na betlémské tribuně si hovělo (na slámě, ale spíše na hnoji) spásné učení.

Ale zpátky do prosince! Občas problesknou zprávy o lidech, kteří budují svůj betlém desítky let – obrazně celý život. V tom je ukryta pěkná symbolika. Vánoce připomínají narození Ježíška, pozdějšího Ježíše – učitele a vzoru životních postojů – a ti, co to slaví opravdově, se snaží, aby se Ježíšek narodil (probudil) v jejich nitru, to dělá vánoce „Vánocemi“ a z lidí „lidi dobré vůle“, kterým se pak do života promítá Ježíškova laskavost a obětavost, která pro dobro jiných je ochotna obětovat ze svého… ony dárky pod stromečkem a vlídná nálada o Vánocích jsou důkazem, že to funguje.

A tak nejen řezbáři, ale vlastně my všichni budujeme po celý život své betlémy. A podle toho, jak se nám to daří – co tam uvnitř v jesličkách máme – přicházejí do našeho života různé postavy a betlémy jsou pěkné, bohaté a ožívají, nebo jsou chudobné a pusté.

A kde vlastně ten celoživotně budovaný betlém máme schovaný? Srdce (krevní pumpa pro tělní oběh krve) je místo privilegované, ale pro skladování čehokoli nevhodné. Ono obrazné srdce, v kterém je místa dost (co je na něm, to je i na jazyku) najdeme nejlépe tam, kde to zazní, když se vysloví „Já“… tam někde to bude! A najdeme tam mnoho věcí, i ty jesličky i oslíka a volka i všechny, koho jsme do srdce pustili nebo přišli sami, že to pro ně bylo místo příjemné.

Před vánočními svátky procházíme seznamy těch, kterým posíláme vánoční přání – přidáváme, ubíráme, přeřazujeme ve skupinách: papír, e-mail, sms, síť, osobně.

V našem srdečním betlému mají místo mnozí z nich, ale budou tam i ti, kterým nic neposíláme – není to třeba možné, nejsou už na tomto světě nebo neznáme jejich adresu ani jméno… a není to nutné, protože jsou tu a jejich přítomnost je oboustranně příjemná i beze slov.

Je tu ale jeden háček! Zatímco živé betlémy na náměstích zahrají herci kdykoli, dřevěné a papírové betlémy se dají schovat a vybalit a jsou pěkné pořád, náš osobní betlémek je skutečně živý a opravdický – nejde svléknout hábit, nejde schovat figurky do kufru na půdu.

Tento betlém potřebuje nepřetržitou údržbu a nutnost být ve střehu, lidé přicházejí i odcházejí, i ten Ježíšek se z jesliček může vypařit, a když jsou jesličky prázdné, hlavní slovo tam asi má osel nebo vůl, a pokud na slámě nedříme kocour, tak si tam dělají hnízdo myši anebo si tam hoví „Já“, které si na Jezulátko jen hraje a chce pro (vlastní) dobro oběti po jiných… před jesličkami je pak za chvíli pusto a prázdno – v betlémě „chcípnul pes“! Vánoční svátky nám umí vrátit dítě do jeslí a v betlému je opět vše, jak má být, veselo a živo – čas radosti a veselosti.

Vánoční doba za pár dnů skončí, vánoční výzdoba ještě pár týdnů vydrží. Přejme si, aby naše „vnitřní doba vánoční“ vydržela co nejdéle a na její výzdobě, kterou si takto každoročně obnovujeme, nebylo třeba o příštích Vánocích moc vylepšovat.