V politice jsme stále naivní jako v době nepolitické politiky Václava Havla, kdy jsme rozpustili Varšavskou smlouvu a zavřeli většinu zbrojovek. Věřili jsme, že svět bude odteď už jiný, přátelský a pravdivý. Jenomže naše zbrojní trhy obsadily francouzské a americké zbrojovky. Stále jsme ještě nepochopili, že politická rétorika je jedna věc a byznys ta druhá. Nesměšují se. Jako voda a olej.

To jen občas proběhnou tiskem zprávy o otrocké práci dětí v Orientu, dovozu zbraní do bojujících oblastí, ale tím to končí. Lidská práva, ta se v mediích propírají stále, jako jakýsi evergreen, ale zboží cestuje. Severní část Kypru, na rozdíl od obdobného Kosova, skoro žádný stát de iure neuznal, ale obchoduje se vesele dál. Sankce vůči Rusku za Krym mu paradoxně pomáhají stát se soběstačnějším. Nebo jste slyšeli, že by USA kritizovaly úroveň práv žen v Saúdské Arábii?

Má tedy naše mentorování zbytku světa smysl? Stojí o to a není to házení hrachu na stěnu? Někdy to připomíná, jako bychom se snažili naučit jíst Židy vepřové a hinduisty hovězí. Často zapomínáme na kulturní a historickou odlišnost od racionální individualistické euroamerické civilizace. U nás je hlavní jedinec, tam často společenství, jedinec je postradatelný. U nich by demokracie a systém různorodých politických stran často nefungovala. Přesto se o to pokoušíme, a když ne jen rétoricky, tak mnohé pokazíme, viz arabské jaro či barevné revoluce. Měli bychom se spokojit s tím být jen příkladem. Pokud se jim to bude líbit, časem to možná budou napodobovat. Ať si jdou svojí cestou a udělají své chyby a poučí se z nich. Nejsou to naše děti, za které bychom byli zodpovědní. Jsou to jen naši přátelé a také konkurenti.

Přesto jsou určitá základní lidská práva, která by měla být připomínána a garantována. Patří mezi ně nebýt bezdůvodně zabit nebo perzekuován, nebýt v otroctví a dostávat za svoji práci nějakou odměnu. Nenutit však nikoho k demokracii, natož k politické korektnosti. Byli bychom pro smích. My už stejně trochu jsme, když se na nás dívají jiné civilizace. Neuvidí náš politický systém, ale každodenní život. Jak v blahobytu plýtváme potravinami, holdujeme drogám a alkoholu, tolerujeme prostituci a o sexu mluvíme v médiích, jak vymýšlíme nejbizarnější hlouposti včetně mnoha druhů pohlaví, jak se děláme korektními, ale jsme neskutečně pokrytečtí. Jak se nám poskytnutí práv ženám odměnilo vymíráním. Myslíte, že tohle je pro ně hodné následování? Závidí nám jen jedno, že nemáme nikdy hlad.

Základním úkolem státu je, aby se postaral o své občany, aby se jim dobře žilo a cítili se v bezpečí. Je asi více způsobů, jak to udělat, a my máme ten svůj. Měli bychom se ho držet a starat se o své lidi, kteří o to stojí a za které máme zodpovědnost. To platí nejen pro stát, ale pro celý spřízněný civilizační okruh. S těmi ostatními kamaraďme a obchodujme, ale respektujme, že oni jsou také dospělí, za sebe zodpovědní a mají své dějiny. Jinak nebudeme zásadoví, ale směšní.