V každé lidské společnosti od nejasného počátku lidských dějin vzrostl záporný společenský přetlak vždycky, když se výrazně prohloubily sociální rozdíly a přestaly platit principy rovnosti, spravedlnosti a „pravdivého“ práva (byť i práva obyčejového). V takové době vždycky přibývalo lidí nespravedlivě trestaných, ukřivděných, oloupených, okradených i podvedených, kteří se u svých náčelníků, vládců, lhostejných úředníků a soudců marně dovolávali spravedlnosti a práva. Mnozí z nich proto v sobě dusili bolest i zlost a říkali si: „Na každého jednou dojde“, „Žádný strom neroste do nebe“ anebo „Boží mlýny melou pomalu a jistě“.
Spravedlnost je sice velmi často užívaný pojem, avšak jeho skutečný význam a obsah chápe jen málokdo - a to ani z lidí profesně nejpovolanějších, tj. advokátů, státních zástupců, soudců a dokonce i ministrů spravedlnosti. Jedině tak lze vysvětlit obecně zdrženlivý, přezíravý anebo dokonce pohrdavý přístup mnohých právníků k této důležité společenské stabilizační hodnotě, který povětšinou pramení z neúplného vzdělání a z neochoty obohacovat své nezřídka úzce speciální znalosti platného pozitivního práva o takové vědomosti, jaké jsou způsobilé otřást mnohými mravně problematickými životními jistotami. Také mnohé odborné právnické publikace se věnují detailnímu rozboru tohoto pojmu pouze okrajově a dokonce i speciální publikace týkající se výlučně spravedlnosti se zcela vyhýbají detailnímu rozboru filosofických a náboženských základů rozmanitých lidských představ o vesmírném řádu, absolutní spravedlnosti, harmonii, rovnováze sil, stálém boji protikladů, věčném koloběhu životů, posmrtné odplatě za dobré či zlé skutky, převtělování duší apod. Pokud však někdo chce problematiku spravedlnosti pochopit v celé její obsažnosti až k jejím nejhlubším kořenům, nemůže se omezit pouze na znalosti nestabilního platného práva a zůstat pouze u technických pojmů právních pozitivistů, ale musí se ponořit do takové hloubky věků, která jej sice ohromí a otřese jeho dosavadní sebejistotou, ale zároveň jej povznese nad běžné subjektivní chápání spravedlnosti a práva, které je výsledkem proměnlivých lidských představ, poplatných individuálnímu stupni intelektuální a mravní vyspělosti.
Z filosofického hlediska znamená spravedlnost rovnováhu (harmonii, soulad); i proto je symbolizována váhami, které zobrazovány v rovnováze. Původní představa takových vah pochází ze starověkého Egypta (Usírův posmrtný soud), kdy se na jednu misku vah kladlo srdce zemřelého a na druhou pírko bohyně spravedlnosti a pravdy Maat. Ideální stav byl rovnovážný, avšak pokud zemřelý spáchal za života zlé skutky, srdce nad pírkem převážilo a jeho duši pak sežrala požíračka mrtvých Amemait s krokodýlí hlavou. Představa o posmrtném vážení duší mrtvých (božím soudu) pak přetrvala celé věky a v mnohých náboženstvích se zachovala dodnes.
V moderním pojetí je spravedlnost stabilizační společenská hodnota, která zajišťuje rovnost před zákony a rovnováhu ve společnosti. Spravedlivost je pak individuální pozitivní povahová vlastnost (ctnost), která společně s ostatními ctnostmi tvoří mravnost. Těmito ctnostmi jsou moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost, uměřenost, uvážlivá odvaha, lidskost, laskavost a soucitnost.
Ve starověku si lidé představovali, že i ve vesmíru a v přírodě všechno spolehlivě funguje spravedlivě, rovnovážně a zcela nezávisle na lidech. Tehdy ještě nedokázali své zkušenosti racionálně ověřit a proto došli k závěru, že pohyby planet, pravidelná změna ročních období, běh času, den a noc, příliv a odliv, nejrůznější přírodní úkazy apod. a dokonce i náhoda anebo štěstí jsou řízené procesy anebo jevy - tím spíše, že takové organizační a řídící schopnosti sami neměli. Postupně si tak vytvořili nejrůznější náboženské představy o nadpřirozených přírodních mocnostech (bozích), věroučnou představu o „všeřídící myšlence“ a „věčně živém ohni“ (Hérakleitos z Efesu - asi 544-484 př.n.l.), o koloběhu životů (Buddha - asi 563-483 př.n.l.) a posléze i o jediné dokonalé, vševědoucí, všemocné a všeřídící vesmírné (nebeské) síle, inteligenci anebo bytosti - „jsoucnu“, Bohu, Nejvyšším Duchu apod.
Nejstarší literární zmínka o spravedlnosti se nachází v „Naučení správce města, prvního ministra Ptahhotepa za Jeho Veličenstva vládce Horního a Dolního Egypta Isesiho“ z 24. stol.př.n.l.:
Spravedlnost je velkolepá,
a její znamenitost trvalá,
nemění se od nepaměti.
Pokud bychom hodnotili „nepaměť“ z našeho pohledu, pak bychom se patrně dostali až do mýtického období „praotce Čecha“ anebo Sámovy říše. Z pohledu Ptahhotepa bychom však mohli hovořit o období kolem 6. tisíciletí př.n.l., což si dnes stěží dokážeme představit. O to více vynikne současné přezíravé zlehčování spravedlnosti, což lze považovat nejen za neomluvitelný projev neúcty k základním stabilizačním mravním hodnotám lidské společnosti, ale i za projev intelektuální a mravní nedostatečnosti.
Přehled věroučných i náboženských představ o spravedlnosti by byl velice obsáhlý. Ohledně spravedlnosti stojí za pozornost především Anaximandros z Mílétu (asi 610-546 př.n.l.), Pýthagorás ze Samu (asi 584-500 př.n.l.), Parmenidés z Eleje (asi 540-470 př.n.l.) a již zmínění Buddha a Hérakleitos.
Nejstarší představy lidí o absolutní spravedlnosti vycházely z části z empirického poznatku a zčásti z náboženské představy, že každé jednání přináší (občas) nějaké důsledky - dobré skutky úspěch a zlé skutky trest (např. zranění, nemoc anebo i smrt). Následky způsobené domnělou „vyšší mocí“ (vis maior) pak byly přijímány se zadostučiněním a tak byla soustavně posilována víra v ony pověstné „boží mlýny“, které „melou pomalu, ale jistě“. Vždycky tomu tak nebylo. Již ve starověku totiž docházelo k četným výjimkám, které tuto představu nepotvrzovaly (např. viz Kniha Jobova, Kniha přísloví) anebo se vyskytli ateističní pochybovači, kteří boží spravedlnost zcela popírali - např. Díagorás z Mélu (5.stol.př.n.l.), Archeláos z Athén (asi 480-410 př.n.l.) a Karneadés z Kyrény (asi 219-129 př.n.l.) Proto se lidé postupně přestali spoléhat na spravedlnost boží a raději vzali spravedlnost do rukou sami, než aby trpně čekali, až bohové (Bůh) sami provinilce potrestají. K trestání však potřebovali své vlastní zákony, i když víra v „boží mlýny“ přetrvala dodnes.
Z náboženských představ a filosofických předpokladů proto vznikla představa, že boží (absolutní) spravedlnosti (“Božímu soudu“, „Řádu všech věcí“, karmickému zákonu apod.) nelze uniknout ani za života, ani po smrti. Tyto věroučné, náboženské a filosofické představy vždycky byly a stále jsou silně mravně motivační a i dnes jsou psychologicky velmi účinné; také proto jsou i v současnosti velmi populární (zejména buddhismus).
„Kdo konal dobro, narodí se jako dobrý, kdo konal zlo, narodí se znovu jako zlý. Stává se dobrým tím, že jednal dobře, a zlým, že konal zlo.“
(Bráhmanská písemná památka Brhad-áranjaka - asi 9.stol.př.n.l.)
„Kdyby totiž smrt znamenala odloučení od všeho, pak by to bylo nesmírnou nesmírnou výhodou pro umírající zločince, že by se totiž spolu s tělem zbavili i své špatnosti ztrátou duše.“
(Sókratés - 469-399 př.n.l.)
„Proč někteří lidé žijí od kolébky po hrob v nejhorší bídě? Anebo proč zemře mladý člověk bolestivou a strašnou smrtí? Jediné přijatelné vysvětlení je, že si odpykává hříchy spáchané v dřívějším životě. Jak by mohly Vyšší Síly očekávat, abychom pykali za všechny své hříchy, kdybychom žili jen jediný život?
(čínský buddhistický opat Lu - 7.stol.n.l.)
„Je třeba vskutku věřit starému posvátnému vypravování, které zjevuje, že naše duše je nesmrtelná i soudce že má nad sebou a že si odbývá velké tresty, když se odloučí od těla.“
(Platón 427-367 př.n.l.)
„Trojího druhu, mniši, je výsledek činů: buď důsledkový projev ještě v v tomto životě, nebo v příštím životě, nebo v některém z příštích znovuzrození.“
(Buddha - asi 563-483 př.n.l.)
Praktická představa o spravedlnosti také již od starověku vychází z představy o rovnováze mezi dvěma protiklady - tj. právem ve smyslu objektivně oprávněného nároku a bezprávím (křivdou) ve smyslu nároku objektivně neoprávněného. Není mnoho lidí (včetně soudců), kteří to pochopili.
„Spravedlnost znamená pravdu, a pravdu najdeme tam, kde není lži.“
(Sómadéva - 11.stol.n.l.)
„Spravedlnost je pevné a trvalé úsilí přiznat každému právo, které mu náleží.“
(Domitius Ulpianus - 170-228 n.l.)
„Spravedlivé činy jsou vesměs slušné, kdežto nespravedlivé jsou stejně tak neslušné jako hanebné.“
(Marcus Tullius Cicero - 106-43 př.n.l.)
„Smysl pro rovnost je nejvlastnějším znakem spravedlnosti.“
(M.T.Cicero)
Všechny úvahy o spravedlnosti ve všech jejích rovinách (absolutní, objektivní, subjektivní, iustitia i aequitas) se tedy pohybují pouze v kategorii představ a proto nemají průkazný a nezpochybnitelný základ. Povaha představ je totiž tvořivá (Buddha) a každý filosof, teolog anebo právník ji proto bude definovat jinak. I představy však mají významnou motivační funkci, včetně oné představy o „božích mlýnech“. Utišují totiž bolest i rozbouřenou mysl, protože v nespravedlivém společenském prostředí se s tím více dělat nedá. Miliony oloupených, okradených, podvedených a ukřivděných lidí by o tom mohly vyprávět a krev mrtvých volá po spravedlnosti z hrobů. Nic se však nestane a příroda i vesmír budou fungovat lhostejně dál svým vlastním životem.
Spravedlnost je sice již od starověku považována za základ států (“Iustitia regnorum fundamentum est“), avšak jejich skutečným základem jsou rozumní, spravedliví, poctiví a slušní lidé, kteří její obsah pochopili a kterých stále ubývá. Taková společnost, v níž platí jen lež, chamtivost, zvůle a násilí, totiž ztrácí právo na existenci, protože na „miskách vah“ převáží zlo nad dobrem, rozvrátí ji vnitřní rozpory a případně i pohotový nepřítel, který jich dovedně využije. Takových příkladů by bylo možno uvést bezpočet - od starověkých říší až po současnost. Pokud by ovšem představa o spravedlnosti jako stabilizační mravní hodnotě zcela zanikla (a takové snahy se totiž projevují nejen u politiků, ale i u soudců), vrátili bychom se o tisíce let zpátky, do dob hrubého a bezuzdného násilí, kdy vládlo právo silnějšího a drzejšího. Pokud se dobře podíváme na dnešní pulzující a migrující lidstvo neuznávající jakékoliv mravní hodnoty, musí nám být jasné, že tam už máme nakročeno.
„Příčina všech vašich omylů, pánové, je v tom, že nevíte, kam míří civilizace a svět. Vy věříte, že civilizace a svět jdou vpřed, ale ony jdou zpět!“
(Poslanec Cortéz - parlament v Madridu 1849)