15.12.2019 | Svátek má Radana, Radan


ÚVAHA: Boj o moc

16.6.2018

Co jsou lidé lidmi, boj o moc v tlupě, kmeni, národu a státu vždy probíhal a probíhat bude i v budoucnu. Je to přírodní řád, který určuje, jaké místo si který jedinec ve společnosti vybojoval nebo vybojuje. Ne vysloužil, vysloužit se dají v lidské společnosti jen trafiky za zásluhy minulé, a to jen tím, že se zasloužilec vzdá pozice, kterou si v minulosti vybojoval a de facto opouští pozici moci. Za odměnu je mu dovoleno dožít v nějaké funkci/trafice, kde sice už nemůže nic ovlivnit, ale neumře hlady a dožije celkem spokojeně. Tím se lišíme od zvířat, tam je odchod z aktivního boje o moc mnohem jednodušší. Prostě jseš z kola venku.

V každém řádu jde nejen o „pecking order“, tedy klofací řád, k němuž dali podnět kurové domácí a kde každá slepice si vyklofe své místo na hřadě, ale i o boj o přátelství. Zde začíná politika a je to vidět už na uspořádání pozic vlivu třeba v šimpanzích tlupách. Zde už nezáleží jenom na tom, jak kdo umí klofat, i když to pořád důležité je, ale koho má za přítele. Dva, tři slabší mohou uklofat i silnějšího. Šimpanzí politika se řídí i jinými aktivitami než tělesným bojem, třeba groomingem. Kdo umí druhému nejlépe vychytat blechy v kožichu, může to dotáhnout vysoko. Nejlepší groomer může být i druhým v tlupě, pokud groomuje vůdce. Ten už zajistí, aby si na něj nikdo nedovoloval.

V lidské společnosti to je podobné. Přátelství znamená mnohem více než schopnosti, ale protože jsme inteligenčně výše než šimpanzi, přátelství samo o sobě nestačí, musí být podmíněno stejným smýšlením, jakým přítel nebo především vůdce smýšlí. Do toho už patří ideologie, náboženství a i jiné vlivy jak si je lidská společnost vytvořila přes své kultury. A pak je tu něco navíc, co zvířata nemají. Lidská společnost pojedla se stromu vědění a byla infikována rozdílem mezi dobrem a zlem. Tím jsme objevili spravedlnost. Je to sice pojem v přírodě pofiderní, ale v lidské společnosti hraje dost význačnou úlohu. Na spravedlnosti je nejzajímavější, že to je v podstatě chudinka, která nemá žádnou moc, jak nás přinutit, abychom byli spravedliví. 

Přesto to je v našem podvědomí asi to nejsilnější, co ovládá naše povahy. My v podstatě víme, co je správné a co ne a jak se chovat, aby naše jednání bylo spravedlivé. Spravedlnost můžeme různě ošolíchat, přimhouřit oko zde i tuhle, přiklonit ji více k někomu, kdo si to méně zaslouží, ale je nám nějak sympatický. Příbuzenstvím, kamaráčoftem a v moderní době i penězi a korupcí - nebo i strachem. Třeba tam, kde vládne mafie. V hloubi duše však takové jednání nemůžeme uznat, i když si je omlouváme, jak chceme. A dobře víme i to, že si to jen omlouváme, i když si to mnozí nechtějí přiznat. 

Otázkou je, je-li nám ten cit pro spravedlnost dán do vínku při narození, nebo jsme se to jen naučili. Hádal bych, že to je půl na půl. Tak jako každé novorozeně má schopnost se naučit mluvit, ale naučí se to, jen když na něj mluvíme, tak i spravedlnost se musí učit. Tam, kde se nevyprávějí pohádky o dobru a zlu a jak dobro vítězí, nemůže vzniknout spravedlivá společnost dospělých. Pohádky, které se u nás dnes nejen vyprávějí, ale i tisknou(!) a kde se řeší, kdo se krtečkovi vykakal na hlavičku, v ničem nepomáhají tradici, která měla za úkol vyrůst nové generaci spravedlivých.

Ať už je společnost spravedlivá nebo si na takovou jen hraje, ti schopní se nakonec vždy dostanou nahoru k moci. Problém pro dobře fungující společnost je, aby nebyli schopní všeho. Tam, kde se v mládí neučí, jak dobro vyhrává nad zlem, je proporce těch všehoschopných vždy mnohem vyšší, než tam, kde se to učí. A tam, kde se nedobro trestá, kde zkrátka spravedlnost funguje, je šance, že se přizpůsobí i většina těch všehoschopných.

Ve slušné a dobře fungující společnosti to mají lumpové těžké. Mluvím zde o chytrých lumpech, kteří dokáží strhnout na stranu zla i ty spravedlivé, ale jen tehdy, když něco ve společnosti pokulhává. Hlavně ekonomika, ale i ta je ve výsledku jen článkem řetězce společenských aktivit, byť asi nejdůležitějším. Myslí si snad někdo, že by nacismus uspěl, kdyby ve dvacátých letech minulého století byl v Německu blahobyt? Všehoschopní využili příležitosti a vnutili společnosti své hodnoty. Tak se to dělá už od pradávna, ale stupeň zločinnosti může být různý. Však ani nacisté ve své zemi nedokázali to, co dokázal Pol Pot...

Nejprve se označí ti, kteří za danou situaci „mohou“, načež se vyhlásí jednoduchá ideologie. My jsme ti dobří a zničením viníků nastane opět klid, blahobyt, ráj na zemi, spravedlnost, dosaď si každý co chceš, ale musí to být, co prostý lid chce slyšet. Apropó prostý lid! Ten půjde za každým, kdo mu slíbí vedle spravedlnosti co nejvíc. Přál bych si teď, aby si laskavý čtenář připomněl název tohoto článku. Ať už se mluví o čemkoliv, v podstatě jde o moc. Jakmile se jí zmocní všehoschopní a k těm se teď přidávají i ti, kteří schopní nejsou, ale v nastalé situaci vidí příležitost se prosadit, nastane likvidace „viníků“, kteří moc doposud měli. To je důležité, protože to jsou většinou schopní lidé a musí se nějak zlikvidovat nebo aspoň odstavit od jakékoliv příležitosti, která by jim dala šanci se znovu moci chopit. 

Nemusí to být tak drastické jako za nacistů nebo komunistů, ale taktika je stejná. Když se viníci potrestají, nastává boj o pozice. Zde se všehoschopným snaží zalíbit neschopní chtiví pozic. Jsou to oni, kdo provádí aktivní politiku trestání a jež všehoschopní jen zaštiťují moudrými řečmi. Někdy ty řeči nemusí být ani moudré, jen strhující. V tom vynikal Hitler. A pak nastane utahování šroubů. Ne těm, kteří se chopili příležitosti, ale těm spravedlivým, kteří s tím nechtěli mít nic společného. Je pozdě na všechno. Už ani jejich obrana, nepletení se do ničeho, nezabírá. Naopak provokuje! Nakonec slušným spravedlivivým nezbyde než hrát divadlo, aby pod utáhnutými šrouby mohli aspoň přežít...

To proto severní Korejci tak nadšeně tleskají a velebí své vedení. Bojí se. Tam, kde nadšení mas vyrůstá z projevů zastánců moci, je cítit všudypřítomný strach vždycky. Ten je až hmatatelný z televizních záběrů ze Severní Koreje, kde chytrý šílenec s blbým účesem (chce jen být jiný, snadno zapamatovatelný, jako Hitler se svým knírkem a Stalin s tím svým) vyvolává nepříčetné výbuchy nadšení podřízeného lidu, kde se každý jedinec bojí přestat tleskat jako první...

Dotáhl jsem článek až sem, aby čtenář viděl, jak to začíná a jak to končí i co k tomu vede. Možná se budete ptát, jak se tomu ubránit do budoucna.

Ach, moji milení, copak jste si nevšimli? Musíte od malička vychovávat děti a vnoučata ke spravedlnosti. Tisíciletími ověřená praxe je, že to začíná pohádkami, kde dobro vítězí nad zlem a ne kde se hledá, kdo komu nasral na hlavu!

Veďte k tomu každou novou generaci, aby měla v srdci z dobra radost. A jak rostou, učte je spravedlnosti, lásce k lidským hodnotám a odvaze se za ně postavit. Nebojte se trestat nezbedy i plácnutím, kde toho třeba. Až vám vyrostou noví mladí lidé s odvahou hájit spravedlnost, vše ostatní přijde samo.. Ale třeba si řeknete, že ten Moc, co kecá o moci, se na stará kolena úplně zbláznil a zdětiňštěl. I s těmi pohádkami. Pokud ale to, co jsem zde napsal, zapůsobí aspoň na někoho, rád ten úděl na sebe vezmu.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.