Nedávno jsem sledoval v televizi debatu pana Karla Šípa s tělesně postiženým sportovcem. Bylo obdivuhodné, až téměř neuvěřitelné, jak se tento člověk s výrazným handicapem (amputace dolních končetin následkem úrazu) vyrovnal s touto tragickou událostí, s jakým optimismem a dokonce s humorem mluvil o svém životě. Na svůj osud nenaříkal, podle svých slov prožívá téměř normální život, dokonce reprezentuje Českou republiku ve sledge hokeji (obdoba hokeje pro vozíčkáře, při němž hráči sedí na jakýchsi malých ocelových saních s dvěma bruslemi a odrážejí se speciálními krátkými hokejkami, které používají i k ovládání puku).

Uvědomil jsem si přitom, jak my, kteří nemáme takový těžký handicap, nejsme někdy spokojeni se svým životem, zlobíme se mnohdy kvůli relativně malicherným problémům, máme „blbou“ náladu. My, dříve narození, si naříkáme, jak je to stáří těžké, neuvědomujeme si, že různé neduhy bohužel k této etapě života nutně patří, a nenapadá nás, že bychom měli být spíše vděční za to, že jsme se dožili vysokého věku i s jeho negativními stránkami. Samozřejmě vzpomínáme na své mládí, kdy jsme na tom byli zdravotně mnohem lépe a byli jsme mnohem aktivnější. Kdysi se prý někdo zeptal spisovatele Milana Kundery, na které období svého života nejraději vzpomíná. Odpověď byla překvapivá: „Na protektorát, protože jsem byl tehdy mladý.“ Většinou se nám při vzpomínkách na mládí vybavují především pozitivní události a na ty negativní raději zapomínáme. Přitom si někdy uvědomujeme, že jsme se kdysi dávno v některých situacích nerozhodli správně a že bychom se dnes, obohaceni životními zkušenostmi, v téže situaci rozhodli jinak. Italové mají hezké úsloví: „Sarebbe meglio essere prima vecchi e poi giovani.“ Bylo by lepší, kdybychom byli nejdřív staří a potom mladí. Bohužel to není možné.

Při tomto zamyšlení jsem si vzpomněl na své sedmdesáté narozeniny - už od té doby uplynulo hodně vody. Přišla mi tehdy gratulovat zástupkyně Sboru pro občanské záležitosti při městském úřadu, přinesla kytičku. Zvu ji dále, posedíme u skleničky vína, řeč se po chvíli stočí na nemoci a na to, kolik známých v posledních měsících opustilo tento svět. Paní nakonec zakončí debatu slovy: „Je to hrozné, když někdo umře mladý. Když už je člověk starší, nad těch sedmdesát, no tak to už přeci jen…“

Moc mě potěšila. Vzal jsem to ale s nadhledem. A vám, kdo čtete tyto řádky a je vám už také sedmdesát nebo víc, přeji víru, naději a lásku nejen v duchu těch tří křesťanských ctností, ale i víru a naději v tom smyslu, že není všem dnům konec, že vás čekají ještě hezké chvíle, a přeji vám i trochu lásky vašich bližních.