Zdá se, že naprostá většina české společnosti je za zrušení billboardů kolem dálnic vděčná. Výjimkou jsou asi jen majitelé těch billboardů a k tomu 17 senátorů podávajících stížnost. U nich je třeba ptát se jen, co je k tomu vede. Je to snad jejich zájem o obecný prospěch? Obávám se, že nikoliv. Asi za tím budou přízemnější pohnutky, ovšem to jsou pouhé spekulace a spekulace nechme být.

Celá ta kauza je ovšem podnětem k hlubšímu zamyšlení nad reklamou vůbec. Čemu reklama vlastně slouží? Má nás údajně upozornit na určité výrobky či výkony. Případně na politiky a politické strany před volbami. Ale kdo se tím řídí? Když chci něco kupovat, dělám to vesměs tak, že si své požadavky vyťukám do Googlu a ten mi nabídne širokou škálu nabídek. Vyberu si pak podle toho či onoho měřítka. Dříve jsme to dělali všichni tak, že jsme obešli několik obchodů pěšky. Copak někdo pořizuje věci podle toho, že to nabízel billboard u dálnice? Takového člověka je mi dost líto. A co naši demokratičtí zástupci? Podporuji ty, kteří mají mou důvěru. Důvěra se ovšem koupit nedá a už vůbec se nedá vtěsnat na plakát u cesty. Tuším, že podle průzkumů taková kampaň dokonce ani valný efekt nemá.

Soudím, že provozovatelé reklamy potud, pokud nejsou na hlavu padlí, toto všechno chápou. Co tudíž vyhrocuje současné vášně? K čemu ta reklama vlastně je? Řešení je prosté: úkolem billboardů u dálnic i jinde a vlastně každé reklamy je proniknout do podvědomí či nevědomí a skrze něj ovlivnit chování zákazníků, občanů, každého. Ti vyspělejší „píáristi“ ovšem již počítají s tím, že na některé jedince jejich fígly vliv nemají, a z toho důvodu selektují případné adresáty svého sdělení. Ovšem záměr je stále stejný.

Oč vlastně jde? Jde o to probudit v populaci určité potřeby a skrze tyto potřeby pak v prostředí volného trhu prodat nabízené zboží. Zákonu nabídky a poptávky se při tom dokonale podřizují. Ústředním záměrem je svádět a pokoušet každého k tomu, co by bez toho nedělali. Přesně tak se ovšem chová biblický satan: satan je přece vymezen coby svůdce či pokušitel a to je náplní jeho práce. Kdyby ďábel sestoupil na zemi a měl by na ní po určitou dobu pobývat, docela jistě by si zřídil reklamní agenturu a skrze ni by si dopřával svá potěšení.

Vyjádřeno jinak, jev reklamy je zvláštní metlou lidstva vážně pokřivující tržní vztahy. Vypadá to sice, že jde o podnikání, podnikáním to ovšem zdaleka není. Již slovo samotné dává tušit, že by mělo jít o vznikání čehosi nového. Nového zde ovšem není nic. V této souvislosti je vhodné vést trhem dělicí čáru. Jsou skuteční podnikatelé a ti něco dokáží vytvářet, zajišťovat či poskytovat druhým. Své přebytky tudíž nabízejí na trhu a díky tomu si zase kupují od jiných to, chybí jim. Kromě toho jsou ovšem i parazité a těm jde pouze o zisk. Tito parazité jen obchodují, a vrhají se tudíž tam, kde to voní penězi (již Aristoteles pohrdal těmito lidmi). Za pochodu se pak honem něco doučují (původně totiž tito „manažeři“ neumí nic) a když jejich aktivity směřují ke krachu, všechno prodají a vrhnou se jinam. Čiperní chlapíci, mínil by někdo. Ale čiperní vesměs ve svůj vlastní prospěch. Vycucnout a vyplivnout! To je jejich heslo. Pro zisk jsou ochotni udělat cokoliv.

Přesně tito „manažeři“ milují reklamu a reklamu si i platí. Na všechno. Hlavně prodat, přičemž je nutné obalamutit zákazníky. Dokonalosti svého druhu v tomto směru dosáhli „šmejdi“ prodávající „šmejdy“ důchodcům. Namíchat „kurvítko“ tak, aby výrobek vydržel jen o trochu déle než je záruční dobu dvou roků. Hlavně aby byl obrat! Nikde žádná empatie (sympatie dle zakladatele politické ekonomie Adama Smithe).

Tito lidé ve chvíli, kdy jejich počet dosáhne určitého prahového množství, budou zkázou pro trh a tržní hospodářství. Vlastně se to již začíná dít. V první řadě se ztratí důvěra všech ke všem, což je navýsost zhoubné, přičemž vzápětí se vynoří „spasitelé“ nabízející snadné řešení. Budou zase bojovat proti trhu a trh budou chtít omezovat či zrušit. Ovšem stačilo by jen vést hranici mezi skutečným podnikatelem a obchodníkem; obchodník (businessman) se vyznačuje tím, že obchází předně zákony a pak zákazníky s tím, aby jim cosi podsouval. Základem pro to je ovšem reklama, reklama probouzející uměle potřeby v obyvatelstvu.

Přiznám se, že to mám úplně opačně: když na mě někde vybafne reklama (reklamám se ovšem vyhýbám, nakolik mi síly stačí), mám v tu chvíli jasno: tento výrobek určitě nebudu kupovat. Jde asi o někoho, kdo není s to svůj výrobek prodat běžnou cestou. Snaží se nás balamutit či přímo podvádět. Vyhýbej se mu! Vždyť kvalitní zboží se přece prodává samo. V Británii to tak platí u lékařů: lékaři reklamu zakázanou nemají; když si některý lékař reklamu dělá, tak to asi bude lékař špatný. To je obecné mínění.

Ještě by se snad dalo namítnout to, že díky reklamám přežívají nezávislé aktivity sportem počínaje a uměním konče. Tato část občanské společnosti by vyschla. Nabízí se ovšem otočit to. Ony bohulibé činnosti by mohly být sponzorovány penězi z boje proti reklamám a hlavně bez reklam přímo. Na to jsou nástroje dávno vyzkoušené, například daňové asignace a také vzdělání: vzdělaný člověk půjde raději na koncert výtečného hudebníka, než by si kupoval stále novou lednici. Sám si najde to, co má hodnotu. I bez reklam.