Jak napsal dávný čínský kronikář Fan Jie (nar. 398 n.l.), „v druhém roce vlády [císaře] Jang Jüana [97 n. l.] „byl to právě Caj Lun, jenž přišel na myšlenku vyrobit papír z kůry stromů, zbytků konopí, odstřižků hedvábí a rybářských sítí.“ Bylo to podle našeho kalendáře roku 105 n. l. a objevitel byl tehdy správcem císařských dílen. O Caj Lunovi mnoho nevíme, ale byl zřejmě všestranný, takže „ve čtvrtém roce své vlády [rok 117 n.l.], když císař Jüan Čchu zjistil, že v knihách o historii jsou nějaké chyby, nařídil dvěma učencům, aby tyto chyby opravili.... Byl to Caj Lun, kdo byl pověřen dohledem nad touto důležitou prací s opravami“. Dějiny se přepisovaly již ve staré Číně a „Caj Lun dostal od císařovny To tajný příkaz, aby vymyslel pomluvy na jednoho člena císařské rodiny.“ Ovšem když nastoupil na trůn další císař, nechoval podle slov kronikáře nepřátelství vůči onomu členu rodiny a odnesl to Caj Lun. Nezbývalo mu, než vzít autorství pomluv na sebe, načež „pocítil tak hlubokou hanbu, že poté co se vykoupal a oblékl do nejkrásnějšího a nejvypracovanějšího oděvu, vypil jed“. Dnešní autoři děl o dějinách nejsou tak útlocitní.

Papír, objev prý Caj Luna, jak známo, snese všechno a vybavilo se mi to v posledních týdnech, kdy jsme vzpomínali osmdesátého výročí konce války. Jsem senior a postupně jsem zaznamenal řadu variant dějin. Co školní dítko jsem musel vítězit 9. května byv osvobozen Rudou armádou. Dokonce vzpomínám na jakousi mapu, kde bylo toto území červené, od Plzně na západ nebylo nic. Římané psávali „hic sunt leones“, zde jsou lvi, tady ani ti nebyli. Americká vojska se vypařila. Naše západní jednotky rovněž, a přitom jsem doma měl fotografie, jak s bratrem sedíme začátkem května na hlavni tanku, vedle je voják, ne však v sovětské uniformě. To jsme byli s rodiči u československé motorizované brigády z Anglie. Ano, ta obléhala Dunquerque. Dějiny se daly na pochod, brigáda zmizela, bohužel zčásti ve věznicích Československa tehdy lidově demokratického. Stejně tak letci z Anglie. Jednoho jsme znali, byl to rodinný známý a jakožto příslušník 311. bombardovací perutě nám zmizel na šest let.

Vývoj dějin pokračoval a letci se koncem šedesátých let náhle doslova snesli mezi nás. Vyšlo i pár jejich vzpomínek, a my s bratrem jsme chodívali na besedy s nimi do jednoho kulturního domu na kraji Prahy. Bylo tam vždycky plno a před námi defilovaly postavy plukovníka Šišky a dalších. Zmíněný plukovník se dokonce dostal do medií, když tehdy v Německu svědčil proti jednomu z někdejších významných mužů nacistické éry. Jméno si již nepamatuji, ale byla to příležitost znovu kritizovat Německo, že se nevyrovnalo s minulostí. Dnes na to vzpomínám, protože to se nepovedlo ani nám, ač naše poválečná minulost opravdu také není bez kazů.

Vývoj pokročil a v rámci normalizace letci opět zmizeli. Další takovou skupinou, která se objevovala a zase mizela, byli vlasovci. Krátce po válce o nich ještě byly zmínky, a pak se zas přepsaly dějiny a v Praze bojovali jen našinci vedení komunistickou stranou. V roce 1968 tehdejší tribun Josef Smrkovský připomněl vlasovce, ale především aby dodal, že přispěl k jejich zapuzení z Prahy, protože bylo třeba aby ji osvobodila Rudá armáda. Tehdy se dokonce ozvaly ojedinělé hlasy, že by měl být tento politik stíhán, protože záměrně prodloužil boje, a tedy měl na svědomí další lidské životy. Tohle nechávám historikům. Nakonec Josefa Smrkovského semlely vlastní stranické mlýny. Nastoupivší normalizace vrátila dějiny do vyjetých kolejí, opět jsme slavili Den osvobození Rudou armádou 9. května, a zase bylo v západních Čechách ticho, ale kdesi jsem viděl, že i tam prý přišli tito osvoboditelé. Výklad historie bývá velmi flexibilní.

V rámci této flexibility jsme ve škole v padesátých letech neslyšeli nic o tom, že se bojovalo v Tichomoří, takže pak jen najednou spadly atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Až koncem osmdesátých let se objevily knihy o tomto vzdáleném bojišti. Probírám se pamětí jen namátkou a prosím laskavé čtenáře, aby omluvili pouhé vzpomínky na to, jaké verze dějin jsem slyšel. Nejsem historik zaměřený na dobu moderní.

V letošních oslavách se na jihu Moravy objevily s Rudou armádou rumunské jednotky, v západních Čechách prý byly spolu s americkými také belgické. Početnost posledně jmenovaných jsem nezaznamenal, Rumunů bylo hodně. Letos už snad opravdu zmizel z dějin sovětský tank číslo 23 v Praze, zato se znovu vynořili vlasovci. V takovém a podobných případech se říká, „to jednou posoudí dějiny“. Pokusil jsem se naznačit, že soud dějin nejednou kolísá. A nutno dodat, že se dějiny píší o velitelích, ale ti, kdo padli, byli jejich podřízení. Další, kdo to odnesli, byli civilisté. To je rub dějin.

Nový prvek do výkladu dějin vnesl slovenský premiér Fico, pro něhož, při návštěvě Moskvy, začala druhá světová válka prý až v červnu 1941. Ale je tu ještě jedno datum – 1. září 1939 kdy hitlerovské Německo zaútočilo na Polsko, a téhož dne, v pět ráno vyrazily také dvě slovenské divize pod velením generála Ferdinanda Čaploše, neboť Slovenský štát byl spojencem Třetí říše. Obsadily kousek polského území včetně Zakopaného. Stáhly se koncem září. Takže jak to vykládá pan premiér? Možná, že, inspirován svým moskevským hostitelem, nepokládá tenhle útok za válku, ale za speciální vojenskou operaci.