4.7.2022 | Svátek má Prokop


ÚVAHA: Ave – zahájení fotbalového utkání na tři

28.5.2021

Kontakty s lidmi jsou kvůli možné infekci redukovány na minimum, ale kontakty s podivnostmi, od lidí vzešlými, se neomezují – ty jsou čím dál vlezlejší a infikují stále více oblastí našeho života, přelévají se ze světadílu na světadíl, ze státu na stát, do politiky, do vědy, vzdělání, kultury, zábavy, sportu, do průmyslu, obchodu … Zakázat to nejde, do karantény strčit a počkat, jak se projeví, také ne – nezbývá, než se chránit vakcínou! Je historicky dokázáno, že humor a nadhled zmírňují průběh těchto infekcí. Jenže to jsou séra dána shůry, v apatyce se nekoupí. (Na NP je ale mnohdy získat lze)

Pokud věci mají své jméno, tak mají i své místo a vše je, jak má být a nestálo by to za řeč. Když se ale nově pojmenovávají staré obsahy a staré pojmy dostávají obsahy nové, čert aby se v tom vyznal.

Svoboda slova není svoboda měnit slova neboli slova zneužívat, znehodnocovat, nazývat věci nepravými jmény! Slova tesaná do kamene se pak mění na slova psaná do písku, jejich platnost určuje vítr a voda. Na počátku bylo slovo! Kam se podělo? Kde je pravda, když význam slov je tekutý!

Slova jsou základní kameny a prvky konstrukcí různých oblastí našich životů. Říkáme své ano, ne, vyznání, sliby, říkáme pravdu, lžeme, vyslovujeme názory, myšlenky… hrajeme se slovy a hrací kameny by měly být pevné… pinčl může vzít koně, ale ne se za koně prohlásit a kráčet do „L“! To by byl konec hry!

Svoboda vyslovovat myšlenky vede ke konkurenci myšlenek, tříbení názorů. Lež a hloupost se nemají kde schovat. Svoboda měnit a zakazovat slova vede k opaku a ke zmatení jazyků. (to byl trest pro ty, kdo chtěli stavět věž až do nebe)

Nakládat s významem slov připomíná pokus o rovnostářství mezi slovy. Pojem privilegovaný, ctěný a budovaný staletí je třeba vyloupit a postavit na roveň jiných slov… není pánů ani žebráků ani mezi slovy a výsledek je paskvil.

Vzpomínáte na zásadovost u rumu a u pomazánkového másla? To bylo řečí, že bychom podváděli a mátli cizince… slovo máslo na obalu věcí, která máslem není, být nesmí! To manželství (a podobné pojmy) – to je jiné máslo! To označení se naopak používat musí – aby se cizinci u nás cítili jako doma!

O manželství bylo už napsáno hodně – a hodně se asi ještě psát bude. Zajímavé je to lpění na tom – nazývat novodobý vztah (nezatížený minulými stereotypy) stále sňatkem a manželstvím – chtělo by to přece nové, lépe vystihující, moderní slovo – jenže o nové slovo nejde – je to jako s tou sousedovou kozou a přáním aby chcípla.

Původně manželství znamenalo nerozlučitelnou smlouvu mezi manželským párem a Bohem.

Nová doba vytvořila sňatek s přívlastkem „civilní“ (a tím to začalo) – rozlučitelná smlouva mezi lidmi a úřadem! Devalvace – sliby se slibují, rozvodoví soudci se radují, děti pendlují! Co se může pokazit se kazí! Nic moc vábného nevzniklo, ale přesto je to stále atraktivní pojem a je o něj rvačka. Ještě novější doba si žádá dalších přívlastků (a tím to pokračuje) – uvolnění dalších pravidel, hranice není. Dočkáme se možná manželství věcí neživých (jako např. křtu desek – míněno hudebních nosičů, když to ale jednou budou desky smrkové, tak se tomu už nikdo nepodiví) Dočkáme se sňatků zvířat, lidí a zvířat. Je otázkou času, kdy se zjistí, že dělení bytostí na lidi a zvířata je předsudek, společenský konstrukt a diskriminace a manželství pejska a kočičky, pejska a paničky, pána a kocoura budou roztomilými fotkami plnit bulvár a zvíře už nebude potupně nazýváno domácím mazlíčkem, ale bude to plnohodnotný životní partner. Logiku to má, mnoho lidí žije se zvířetem, mají se rádi, sdílejí lože i stůl, vztah je trvalý a až smrt je rozdělí. Soužití mezi člověkem a zvířetem splňuje mnohdy ideály lidských vztahů, tak proč jim nedopřát veselku? Proto, že věci i tvorové mají svá místa a role, a když to mícháme, neprospěje to ani jedné straně.

Podobné to je i s dalšími úctyhodnými pojmy z minulosti, které dnešek tuneluje, sám nic úctyhodného nemaje (demokracie, stát, spravedlnost, rodina, korektnost, matka, otec…) a pak úctyhodný pojem může skýtat nevyzpytatelný obsah.

Prosadit změnu obsahu původního pojmu, podstrčit mu jiné vlastnosti, to je něco jako např. prosadit „právo nazývat automobilem“ vehikl, který nemusí mít motor, ani nemusí sloužit k dopravě, pouze se v něm bude sedět a točit volantem a mávat z okénka. Nazvat toto „pouťovou atrakcí“ by ale bylo projevem nenávisti a předsudků. Hraje se domino, v němž pokřivením jednoho slova křivíme význam mnoha dalších slov i skutků: Copak pravda je předsudek? Pravdivé pojmenování je projev nenávisti? (Chorobně negativní vztah k něčemu – opak lásky). Mistře Jene, to tvoje: miluj pravdu hlásej pravdu, braň pravdu… by ti dneska také zatopilo.

Pak tu jsou i běžné pojmy s obsahem tradičně neutrálním, kterým se podstrkává obsah zlý až démonický: černoch, indián, běloch, cikán, mulat – pro našince pojmy z historických a dobrodružných knížek, při jejich vyslovení se mi tajil dech, necloumala se mnou nenávist. Jenže i domácí pojmy: kluci, holky, dámy, pánové … budou zanedlouho důkazem necitlivosti v člověku skryté. Knížka Hoši od bobří řeky možná dostane nový – nikoho neponižující – titul: Multisexuální táborníci.

Myšlenky mě ale zavedly ještě k dalším, dneska zdánlivě neaktuálním, leč nově naplňovaným pojmům: hřích, svatost, odpustky, pokání… to vše přece patří víc do středověku a ne do doby internetu.

Tyto jsou přece tradičně spojené s náboženstvím a s Bohem a dnešní doba zjevně na Boha nevěří –

nic by jí tedy nemělo být svaté a ani hříšné! Jenže ouha! Opak je pravdou – svaté jí není pouze to, co bylo spojeno s tradičním Pánem Bohem a tradičním žitím, vše alternativní svaté je! V reálu vznikl absťák, při němž je hlad a žízeň po spasitelích, světcích, kacířích, hříšnících – tonoucí se stébla chytá: tu nedospělého dítěte, tu popleteného starce, tu masového vraha, tu atraktivního nápadu. A je nadšená snaha hříchy z tohoto vzešlé zakazovat a vymýtit.

Jedná se ale o hříchy, o kterých se zbožným lidem ani nezdálo, nevycházejí z nitra člověka, svědomím které hryže a vyčítá a trestá jsou… Nebe div se! Vševědoucí, všemohoucí a všudypřítomná … média!

To totiž věrozvěstové nám barbarům (čtoucím klasiku) přinesli sítě svaté – to jsou média a sociální sítě, kde se nesvatost netoleruje. A co svaté je? No to, co zrovna letí a má podporu hlučné skupiny členů a majitelů sítí (majitelů pravdy – v reálu ale o pravdu nejde, jde o to, být majitelem svatosti) A samotní svatí? To jsou logicky ti, co jsou nejvíc v onom prostředí vidět a slyšet. Není lepšího kritéria svatosti!

Příkladem honu na hříchy je hříšnost minulostí, resp. hříšnost těch, kteří hříchy historie neřeší.

Jenže na konci života je stále stejné vážení (jako vážení Doroty Máchalové) a na té váze se pravděpodobně na nové hříchy kašle.

Nebudeš se zodpovídat za události staré stovky let a za činy svých předků, či sousedů, ale za své činy zlé a odměněn (nadlehčen) budeš za skutky dobré, zvlášť váženy jsou skutky milosrdenství, ale ne k těm co trpěli před stovkami let, ale k těm, co trpěli tady a teď podél tvé cesty životem. Současná kampaňovitá pokání směřují milosrdenství na nebožtíky nebo neosobní skupiny, kdežto na současníky nepřizvukující dostatečně nadšeně dopadá nemilosrdná pěst, soucit k současníkům se nenosí, naopak současníky je nejlépe (v zrcadle zjevených novot) co nejvíc ztrestat a znepříjemnit jim život – beztak za všecko mohou oni – kdo jiný? – my určitě ne! To je tragikomický společný rys všech budování dokonalých zítřků – realizování pekla na zemi pro ty druhé (na jejichž životech nezáleží).

Jeden z momentálně nejviditelnějších projevů takového pokání je klekání na hřišti, které už musí řešit i naší hráči kopané. Fotbal se mění na soutěž, kde se neřeší góly, krása či ubohost hry, ale hraje se o to, kdo klekl a kdo co řekl. Odpovědí na povinné klekání by mělo být dobrovolné klepání na čelo! Jednotlivec ať si reaguje na skutečnost, že existovali otroci – jednobarevní a s rozvojem dopravy a obchodu i vícebarevní – po svém, ale dávat farizejsky své cítění na obdiv veřejnosti… za vzor hodný vynucovaného následování! To je opravdu na palici.

Jako kovboj byl pasován na nositele a garanta těch nejlepších morálních vlastnosti, tak i hráč fotbalu má najednou podobnou roli, ale má to jednodušší: hrdina kleká, padouch stojí! Úmyslné fauly či likvidační zákroky nemají váhu a nestojí za řeč, ty zraní jednotlivce, kdežto (nedovolené) slovo raní a poníží milióny lidí a tomu musí odpovídat velikost trestu a opovržení.

Ve skutečnosti ale jeden honil dobytek, druhý honí mičudu a jinak to jsou lidé jako my, mají dost co dělat sami se sebou a na cílenou nápravu nebo zraňování lidstva moc schopností, sil a času nezbývá, proč by měly události na zeleném plácku hýbat světem? (Nebo to svět hýbe událostmi na zeleném place?)

Na novodobých rituálech je zajímavá ještě jedna věc – neznalost či nepoučitelnost z biblických textů:

Co se to v „Pokušení na pouští“ slibuje za klekání a klanění a jaká, že je správná odpověď? Znalec dneska může jásat nad učebnicovým potvrzením toho, že podobenství mají trvalou platnost a neznalý nadšeně klekat.

V naších krajích by se ale mohlo praktikovat hezké „náhradní plnění“ klekání… Máme přece rčení: Před heřmánkem smekni a před bezem klekni! A to bychom mohli šířit do světa. Vyjadřuje se tím vděčnost za léčebné účinky v rostlinách ukryté. A rostlinám (díky Bohu) na zdraví a životě každého člověka záleží!

Tolik mé přiznané kontakty a následné úvahy nad některými podivnostmi naší doby… ale upřímně: „Vážně už běžte s těmi novými hříchy a novou svatostí ke všem obyvatelům pekla a sjednejte si tam trvalé bydliště a neotravujte čím dál víc oblastí života úlitbami bohům ubohým a pomíjivým! Život i bez vás dá docela zabrat.“