Množství světového bohatství v rukou multimiliardářů se raketově zvyšuje. Majetek 26 nejbohatších lidí světa dosáhl 1,3 biliónu dolarů, tj. výše celkového majetku chudší poloviny lidstva - 3,8 miliardy lidí.

Souběžně vzrostl i počet spřízněných nadací, fondů a neziskovek, co mají pomáhat světu podle svých představ o dobru.

Ony představy jsou na první pohled bohulibé a po formální stránce téměř nenapadnutelné. Přesto ono dobro, které se pokouší vyprodukovat, má často ve svých důsledcích velmi relativní charakter. Pro jednotlivé příklady nemusíme chodit daleko:

- Počet bezdomovců a mladých manželů na hranici chudoby vzrůstá každým rokem. Na výraznější finanční podporu se peníze jaksi nedaří najít. Místo toho se mnozí raději snaží podporovat jednostrannou migraci, aby jistým organizacím ukázali, jak moc pomáhají, přestože pomoc na místě by byla mnohem účinnější a pomohla by mnohonásobně většímu počtu osob.

- O antikoncepci v Africe a jiných rozvojových zemích přitom radši nebudeme ani mluvit, abychom nikoho neurazili, a ze sta tisíc hladových dětí uděláme milióny, abychom jim mohli ještě více pomáhat.

- Chráníme všemožné menšiny způsobem, až jich mají všichni ostatní plné zuby.

- Ochranu před sexuálním obtěžováním jsme zdokonalili do takové míry, že se časem budeme bát na sebe usmát v práci a pro dříve běžný milostný akt budeme doma možná pro jistotu vyžadovat od svých partnerů písemný souhlas.

- Přírodu chráníme tak, že se tisíce lidí dusí výfukovými plyny kvůli zablokovanému obchvatu, aby měly kudy chodit žáby.

- Autorská práva chráníme takovým způsobem, že muzikanti musí platit ochrannému svazu za to, že hrají svoje vlastní písničky.

- Naše ratolesti chráníme nesmyslnou úřední buzerací rodičů a pomáháme jen k silnější neurotizaci obou stran. V násilném odebírání dětí a rozvratu rodin jde norská sociálka příkladem.

- O tom, jak moc pomáháme vývozem demokracie tam, kde by daleko lépe fungoval despotický monarcha, snad nemá ani cenu diskutovat.

Ti, co mají mocenskou a ekonomickou možnost pomáhat, jsou buď přesvědčeni o své moudrosti a neomylnosti, nebo si dobře spočítali, jak se jim jejich štědrost vyplatí. Problém je v tom, že nejsou jediní, kteří umějí počítat.

Arogance moudrých a mocných se lidem protiví i v případě skutečné charity. Neboť beze změny postoje toho, kdo pomáhá, nebude mít jakákoli pomoc kýžený účinek. Protože i když to myslíme dobře (a zároveň nejde o žádnou z výše uvedených absurdit), tak mějme na paměti, že „když se nám daří, tak kvůli tomu nemusíme být lepší než ti druzí“. Pouze jsme na tom jen momentálně lépe... a i to je relativní, pokud nám z toho důvodu chybí cenná zkušenost pro komplexní poznání reality.

Sebeúspěšnější manažer a ředitel zeměkoule nerozumí životu o nic lépe než bezdomovec či babička v eldéence. Ono stačí několik špatných náhod nebo prasklá žilka v motorickém centru a člověku to dojde velice rychle. Do té doby na to jaksi není čas.

Civilizační choroby jsou na postupu a nikdo se tomu nediví. Deprese jsou všudypřítomné – z bídy, i z nudy v přepychu. Rozevírání nůžek mezi různými vrstvami obyvatel se neustále zrychluje a spolu s ostatními stresovými faktory generuje napětí, které žádné sociální zemětřesení neuvolní, ale pouze tak zadělavá na další - na rozdíl od analogického procesu v zemské kůře...

Zdá se však, že toto napětí vyhovuje nejen „horním deseti tisícům“, ale pohání značnou část celé současné ekonomiky. Mladí, krásní, zdraví a úspěšní lidé v reklamách spolehlivě uvádějí do deprese všechny, kdo momentálně neodpovídají požadovanému ideálu, a raketově zvyšuje odbyt farmaceutických či kosmetických přípravků a též moudrých příruček s návody na rychlé zbohatnutí. Půjčky na cokoli se staly nedílnou součástí životního stylu i branou do pekel.

Tak je to správné, tak to má být! Systém potřebuje lidi frustrované a naštvané, aby mohl této jejich negativní energie využít. Je jen třeba dělat vše pro to, aby se cílem hněvu nestaly elity tohoto systému ani jejich pomahači, ale frustrovaní sami mezi sebou.

Stydíme se a často sami sebe dokonce nenávidíme, když se nám nedaří, a vyčerpáváme tak svůj potenciál rychleji, než je třeba. Proto se hroutíme a závidíme i těm, co se jen tváří, že jsou na tom lépe než ve skutečnosti.

Přestáváme si navzájem věřit a díky přebujelé justiční džungli zaměstnáváme armádu právníků, která nemá v dějinách obdoby.

Učíme se manipulovat už v kolébce, protože manipulaci vidíme všude kolem sebe. Učíme se zpočátku sami a později od mistrů svého řemesla, kteří jsou nám za to nesmírně vděční. Je totiž v zájmu těch velkých manipulátorů, abychom i my více manipulovali jeden s druhým na té běžné mezilidské úrovni. Připadne nám to postupem času naprosto přirozené, přičemž onu probíhající sofistikovanou manipulaci ze strany „velkého manipulátora“ buď nepostřehneme, vůbec nebo v ní už nebudeme schopni vidět její patologický a destruktivní potenciál. A jen zdegenerovaná společnost může akceptovat aroganci psychopatů, kteří jí vládnou.

Autor je publicista, rocker a dobrodruh