Sen. Jdu po mostě vedoucím z nejvyššího patra jakési věže do nejvyššího patra jiné věže, architekturou jsou identické. Most se kymácí, párkrát málem spadnu, ale pokračuji. Pak si pomyslím "už jsem tam" a vyšlu svou mysl do té cílové věže. A jsem tam.

Sen se pak opakuje při podvečerním zdřímnutí. Návod, jak mám řešit své problémy?

Vůbec nerozumím tomu, co mi I-Ťing říká. Jednak jsou tam protimluvy, jednak ty čínské příměry…

Dopoledne s Lenkou. Náhle říká: "Stejně je to úžasné, jak tráva dokáže prorazit i dlažbu a beton."

Pak jdu na sraz s její matkou. Cestou se mi několikrát zdá, že vidím ještě jinou kamarádku. Ale ne, nikdy to není ona. Ani nemůže být, je doma, hlídá vnoučka.

Sedíme s Lenčinou matkou v kavárně na chodníku , venku, a ona náhle říká: "Ta tráva mě fascinuje. Je to úžasné, jak tráva dokáže prorazit i dlažbu a beton."

Má to snad být ukázka toho, že jsme všichni jedno, a bez ohledu na to, kolik minut či hodin uběhlo, stále je to jedna chvíle?

Svět tančí k propasti. Jen pořád ještě neudělal ten poslední krok.

Všichni dosud hledají recept na rostoucí blahobyt a zametení s krizí. Na severní polokouli, na jižní někde, se vyhazuje jídlo - od stolů i z obchodů -, kam jdou všechny ty neprodané jogurty, limonády, cukrlata, polévky v sáčku, všechny ty aspartamy, glutamáty a éčka? A potravinové doplňky? Něco mi říká, že se z toho přece vyrábějí plasty do aut a na nábytek - zatímco jinde lidé mřou hlady a v kmenových a náboženských válkách.

To se jistě mýlím. Dá se to prasatům a jiné zvěři jako potrava. A lidé pak ta prasata a jinou zvěř sežerou.

Ekonomové přinášejí stále další prognózy, jak to celé bude a skončí, ta celosvětová krize, málokdy se shodnou, jen občas někdo pípne, že nejpozději za týden se to celé zhroutí, sociologové a politici, podle své politické orientace a bludů, jimž uvěřili, neboť se shodují s niternými potřebami jejich neurózy, říkají, že takhle dobře jsme se ještě nikdy neměli anebo že je tu spousta lidí, kteří jsou na tom tak zle jako nikdy předtím. Ti, co se jim vede dobře, tvrdí, že se všichni mají dobře, až na pár povalečů. Důchodci, invalidé, nezaměstnaní a lidé z fabrik a velkých supermarketů to vidí jinak.

Náhle se v obchodech začaly vyskytovat podlouhlé plátky uzeného lososa. Odřezky. V Pacifiku, zamořeném radioaktivitou od Fukušimi, hynou ryby na rakovinu - mají nádory. To máme luxus.

A nikdo netuší to, co začal tušit, Pán Bůh mě netrestej, komunistka nejsem a nikdy jsem nebyla, jeden kapitalistický ekonom, který snad z nudy nebo ze zvědavosti či zoufalství si přečetl Marxe a zjistil, že autor měl v jedné věci pravdu: kapitalismus zajde sám na sebe, protože vyrábí víc, než se dá spotřebovat, a kumuluje čím dál víc peněz u čím dál méně lidí.

Nikdo zřejmě, až na pár blouznivců (kterých, mimochodem, je čím dál víc, jenže přibývají spíše ti, co věří, že se nějak naučí přičarovat si peníze), neuvažuje o tom, že snad něco končí. A ještě méně lidí připouští, že to končení už běží.

Vnější známky to zatím nemá. Až na ty hynoucí včely, mizící ptáky a některé rostliny… a přibývající rakoviny a divné choroby a alergie.

Množí se zemětřesení, přibývá oživení velmi nebezpečných sopek. Snad nikdo to nebere na vědomí. Je to daleko. Mysli pozitivně! Mysli Müsli!

Všichni se zbláznili.

To chtějí umírat hlady nebo žízní nebo se dusit na hromadě peněz?

Ideologizujeme dění, odcizujeme politiku lidem a životu, děláme z ní cosi metafyzického, nad námi a mimo nás. Pro a proti, jednoznačně, nikdy ne snad kus tak a kus jinak, ignorujeme a eliminujeme a popíráme informace, jež se nám nehodí do konceptu. Ale opačný názor považujeme za důvod k nenávisti, zasahující všechny ty druhé, kolektivní vina je dána.

Poprvé to zasáhlo, zjevně a drtivě, vloni při prezidentských volbách. Neschopnost odlišit, kde končí jeviště a s ním sen, a začíná život. Neschopnost odlišit své od obecného, dohlédnout spojitosti, a zuřivé útoky na oponenty.

Ideologizujeme, místo abychom promýšleli, zkoumali, řešili. To je vlevo, to je vpravo. Náhražka: Toho mám v oblibě, ten má jistě pravdu.

Zapomínáme, že každý národ má období, za něž se stydí. Žádný národ není nevinen.

Jako slepci ohmatávající slona šátráme v historii, nacházíme ledacos, a sotva něco objevíme, už je tady další dosud neznámý fakt, děj, který se může nelíbit, a příčiny, jež jsou v počátku třeba malicherné, ale důsledky… strašné.

Kposledku se ukáže, že za mnohá příkoří může malost jednotlivce, iracionální úzkosti - neboť co jiného bylo za počínáním říšských úředníků, poslušně administrujících transporty Židů do lágrů, než "potřeba uživit se, mít měsíční příjem" a "kdybych to neudělal já, udělal by to někdo jiný" ; chtění či absurdní zášť bez racionální příčiny. Řeči antisemitů o tom, že nám Židé zavraždili Krista? Proboha, vždyť i on byl Žid.

Emocionální podloží ideových a posléze z ideje vzniklých politických směrů je nebezpečná věc. A ti, co křičí "Zaútočme na Rusko", popřípadě "Přestaňme od nich kupovat ropu a plyn, vyhladovíme je tím"? Mají mozek? Vyhladovíme sebe a s mravností to nebude mít co do činění. S egem těch, co to vymýšlejí, ano.

Jak to vypadá, Ukrajina má tolik spletitou historii, je tam tolik křivd, resentimentů a nenávisti, že si to opravdu bude muset vyřešit sama. A to nemluvím o tom, že na rozdíl od jiných postsovětských států po rozpadu SSSR nevytyčila své hranice a nezaregistrovala je u OSN, takže administrativně je stále součástí nejspíš Ruska.

Jsme příliš pohotoví k zášti. Příliš oddělujeme vysokou politiku od každodenna, žijeme idejemi a tezemi, je to pro nás téma k rozpravě u kávy či piva nebo čeho, ale ona ta politika prosákne a my pak v tom každodenním životě tvrdě sejmeme každého, kdo si o té vysoké politice myslí něco jinak.

A bohužel si tak počínáme i ve věcech malicherných: kolik čtenářů označilo za vola, debila a blbce člověka, který, protože je pečlivý a spoléhá na lidskou slušnost, otevřel přílohu jakéhosi spamu. Byl tam virus, samozřejmě.

Chtějí dokázat, že jsou chytřejší. Příště se něco jiného, ale podobného, přihodí jim. Řeknou sami sobě - Jsem debil, vůl, blbec? Ne. Osočí z toho někoho jiného.

Programově se vyhýbám lidem, kteří nadávají.

Ustrnuli jsme. Jsme tu jaksi uvězněni ve svých předpotopních představách o tom, že život je boj a že změna, vývoj, je cosi nebezpečného.

Uvidíme, tou záští zaslepeni a uvězněni v hodnotách a postojích tak zastaralých, že se svět opravdu mění, že válčit už nechce ani velká část politiků, že zvířata si přicházejí pro pohlazení, vskutku, i ta, která se dosud lidem vyhýbala, že svět už nechce kategorické soudy, že stromy kvetou a čím dál víc lidí odmítá sledovat hrůzy, byť i jen v severských detektivkách? Všimneme si, že koučové, kteří mívali sály nabité posluchači lačnými dozvědět se, jak přijít k penězům, jsou jaksi na dně - že není o ně zájem? Dojde nám, že to, co chystáme druhým, potká nás?