Jako jeden z mála národů jsme zažili fašismus i komunismus. V posledním období jsme samostatní necelých šestnáct let. Vypadá to tak, že jsme si na to až příliš rychle zvykli.
Kdo si ještě pamatuje na radost z posledního odchodu sovětských vojsk?
Ovšem, obecně si člověk na to dobré zvyká velmi rychle. A také až příliš rychle si to dobré přestává uvědomovat a vážit si ho. Podobně jako na samostatnost si rychle zvykáme na to, že jsme zdraví, že máme doma hodnou ženu nebo muže a dokonce někdy i hodné děti. Přestáváme si vážit toho, že konečně po dlouhých letech diktatury komunistů máme opět demokracii.
Je to škoda, neboť opětovné opakování toho, co jsme prožili v životě pozitivního, nás obohacuje o kladné pocity. A těch není nikdy nazbyt.
Pak by i naše někdy "blbá" nálada musela být o poznání lepší.
Pro ty, kteří zapomínají a pro ty, kteří komunistickou diktaturu nepoznali bych si dovolil připomenout několik poloveršů:
Nic se tu nezměnilo?
Až na to,
že nejsou fízlové, nic se tu nezměnilo?
že jsou pryč Rusové
že můžem podnikat, nic se tu nezměnilo?
že máme valuty
že můžem cestovat, nic se tu nezměnilo?
že můžem boha ctít
že máme svobodu, nic se tu nezměnilo?
Až na to,
že jsem teď veselej, nic se tu nezměnilo?

Situace není sice ideální, ale bylo podstatně hůř. Aby bylo lépe, to záleží nyní jen na nás.
Již nás totiž žádná velmoc neřídí. A peníze? Peníze nejsou pro moudré lidi tím nejdůležitějším
Samostatnost není dar. Ta se musí vybojovat, a nejen to, je ji potřeba i hlídat.
Některé národy nemají samostatnost doposud!
Vzpomeňme si na všechny ty, kteří se zasloužili o vznik samostatného
Československa. Ať již puškou (legionáři) nebo perem (T. G. Masaryk a jeho spolupracovníci).
Co vše již dali, a ještě budou asi muset dát za samostatnost např. Čečenci?
Proto, važme si samostatnosti a radujme se z ní!



28.10.1999