Ze stránek tisku, z televizních obrazovek i z internetu zmizely dramatické záběry z požáru v Národním parku České Švýcarsko. Občas ještě uvidíme smutné a deprimující záběry ze spáleniště a několik „ optimistických záběrů“ na pár stébel trávy uprostřed sežehlé plochy. Nastane doba hledání viníka, či viníků. Nejspíš to, jako vše v našem státě, vyšumí doztracena. Především by měla ale začít diskuze nad ani ne tak existencí národních parků v našem státě, ale o přístupu orgánů ochrany přírody k veřejnosti. Perfektně to vyjádřil jeden z občanů, když v Českém Švýcarsku začala kůrovcová kalamita. Cituji : „Kůrovec se dá zvládnout, úředník, který má pocit neomezené moci, ne“.

Národní park České Švýcarsko při svém vzniku v roce 2000 dostal do vínku převážně hospodářské lesy, v krajině dlouhodobě kultivované a na okrajích parku obydlené a výrazně zatížené turistikou. Řada obcí byla v době vzniku národního parku výrazně proti. Jejich obavy se zřejmě z velké části potvrdily. Poměrně smutný názor je „ konečně se jim to povedlo vychránit „.

Zatímco skalní útvary zřejmě z větší části řádění ohně přežijí, zvěř měla šanci zachránit se útěkem. Nižší obratlovci a bezobratlí nejspíš nepřežili. Stejně tak některá unikátní rostlinná společenstva. A jak to bude s lesy? Optimisté tvrdí, že dojde k přirozené obnově, pesimisté tvrdí, že uvolněný prostor obsadí invazivní nepůvodní druhy. Skutečně nevíme, na čí straně je pravda. Ostatně to se dozvíme, či spíše nedozvíme, přibližně za 250 až 300 let. A návštěvníci? Nejspíše jim opět něco zakážeme. Ostatně na tom se pomalu pracovalo již před požárem. Příkladem je třeba „specifický způsob údržby „ a posléze uzavírka cesty údolím Suché Kamenice.

Zatímco na saské straně hranic tamní národní park perfektně komunikuje s veřejností, u nás, po vzniku parku, nastalo mlčení a mlžení a přikazování.

Prostě začalo se vládnout. Doporučuji k přečtení rozhovor s velitelem dobrovolných hasičů v Hřensku.

Jde o osvědčený postup. Jakékoliv připomínky či náměty ze strany obcí se házely do koše. Šlo v podstatě o ideologicky vedenou válku. Odborník, který má jiný názor, není odborník. Obyvatelé, kteří žijí na území parku, případně zde podnikají, byli a jsou pouze obtížný hmyz.

Jde bohužel o český standard. Příkladem je nekonečný spor o přechod Modrý sloup na Šumavě. Na Bavorské straně se turista bez problémů dostane na vrchol Luzného. Na naší to nejde, musíme chránit populaci tetřeva. Zvláštní je, že ten bavorský je zřejmě imunní a na lidi si zvykl. Spíš to asi bude tím, že český úředník maskovaný za ochránce přírody, tam lidi pustit nechce a protože má v ruce razítko, tak přechod neotevřeme nikdy.

Přitom jde o úředníky, které platíme ze svých daní. Oni se ale chovají ne jako mnou placení správci veřejného statku, ale jako vrchnost. Fakticky přitom nejde o vládce „z milosti boží„ ale o zaměstnance daňového poplatníka, tedy o mé zaměstnance.

Zatím se všem oponentům vysmívali nebo s nimi prostě nekomunikovali. Maximálně budou trapnými výmluvami přecházet to, že pokus o vytvoření divočiny na tomto malém území selhal. Přiznat selhání ideologie nad rozumným přístupem je obtížné. Je to ovšem správný postup? Čeho tím chtějí dosáhnout? Možná pravého opaku. Nejlépe to vyjádřil strážce jednoho z národních parků v USA. Na dotaz udiveného občana ze srdce Evropy, který je zvyklý na „ poněkud jinou péči“, odpověděl. Pane, ale my jsme přece placeni z daní. My se musíme ptát na názor veřejnosti. Pokud se nebudeme starat o návštěvníky a nevysvětlíme jim, proč a co děláme, mohli by nás voliči jednoduše zrušit.