V roce 1984 se po letech ekonomické stagnace a zaostávání za světem dostala na Novém Zélandu k moci nová vláda. Okamžitě se pustila do odvážných reforem. Jejich tváří se stali především ministři financí Roger Douglas a Ruth Richardson. Proto jsou také jejich ekonomické reformy známé pod názvem Rogernomics.

Ideální politik?

Roger Douglas byl podle Hooverova institutu představitelem civilních politiků, kteří jdou do politiky s konkrétním cílem, po jehož vykonání přenechají posty druhým. Roger Douglas říkal, že každý politik by si měl položit otázku, proč jde do politiky: „Zdá se mi, že je lepší být v politice tři roky a něco udělat, než tam být dvacet let a neudělat nic.“

Rogernomics zahrnovala rozsáhlou privatizaci národního majetku, rušení regulací, snížení daní, omezení dotací a úplně nový přístup k roli státního aparátu. Tehdejší ministr Maurice McTigue ve svých přednáškách popisuje, jaké metody vláda zvolila.

Státní dieta

Základním úkolem bylo snížení vládních výdajů a zmenšení role státu v ekonomice. V prvním kroku vláda zjišťovala, za co každá instituce utrácela peníze. Nově proto zavedla jakousi formu objednávky mezi vládou a příslušnou institucí, která stanovovala, co vláda očekává výměnou za státní peníze, které instituce dostane.

Ředitelé státních institucí byli nově vybíráni v mezinárodních výběrových řízeních a dostali kontrakt na dobu určitou, typicky pět let, s možností prodloužení na další tři roky. Jediným možným důvodem pro rozvázání kontraktu bylo nedosažení dohodnutých cílů. Protože šéf instituce byl motivován k dosažení daného cíle, bylo v jeho bytostném zájmu, aby i jemu podřízení pracovníci měli stejnou motivaci. Tím se odstranily politické změny na vedoucích postech.

Co dělat a co nedělat

První otázkou, kterou musela každá instituce odpovědět, bylo, co skutečně dělá. Druhou otázkou, co by měla dělat. Prostým porovnáním obdržených odpovědí vyvodila vláda první úkol pro každou instituci: Přestaňte dělat to, co byste dělat neměli. Poslední otázkou bylo, kdo by měl služby dané instituce platit. Jestli její zákazník, stát nebo firmy, které měly z činnosti instituce prospěch.

Poslední otázka byla důležitá, protože daňový poplatník v mnoha případech dotoval něco, co mu nic nepřinášelo, ale těžili z toho ostatní. Když ten, kdo službu reálně využívá, neplatí její plnou cenu, je vždy výsledkem plýtvání.

To je počteníčko

Ministr McTigue uvádí konkrétní příklady snížení stavů úředníků. Na ministerstvu dopravy pracovalo na začátku téměř 6 tisíc zaměstnanců. Na konci reformy 54. Na ministerstvu lesů bylo zaměstnáno 17 tisíc lidí, ze kterých zůstalo 17. Největší redukce proběhla na ministerstvu výstavby, které mělo na starosti různé inženýrské práce a na kterém pracovalo 28 tisíc lidí. Vzhledem k tomu, že inženýrské práce může vykonávat řada lidí mimo státní sektor, byl počet zaměstnanců na konci reforem nula.

Ministr McTigue, který sám měl na starosti ministerstvo výstavby, uvádí, že není pravda, že zrušil pracovní místa. Stát přestal lidi zaměstnávat, ale potřeba inženýrských prací nebo prací v lesnictví nezmizela. Říká, že s mnoha lidmi z ministerstva zůstal v kontaktu a že relativně brzy po opuštění státní správy jejich plat výrazně vzrostl. Navíc byli podle něj zaměstnanci „překvapeni, že jsou schopni udělat o 60% více, než byli zvyklí“.

Pozn. autora: Spadá to kategorie v podstatě neuvěřitelné. A bylo by asi zajímavé dostat se k detailnějším informacím. Ale zdá se, že se to opravdu stalo. To dává naději.

Poskytl server Sýr zdarma se svolením autora