Možná, že jste už slyšeli o Tísnivém údolí. Není to žádný zeměpisný pojem a nemusíte se obávat, že vám tu budu poťouchle podsouvat reklamu na poznávací zájezd cestovní kanceláře. Tísnivé údolíje teorie z oblasti robotiky. Pochází z doby, kdy původní myšlenka Karla Čapka o strojích podobných lidem začínala být aktuální. Japonský teoretik robotiky, nedávno zesnulý Masahira Mori přišel v roce 1970 s výzkumem vývoje vztahu lidí k robotům v závislosti na jejich podobě. Dokud se robot podobá člověku málo nebo vůbec, žádný vztah k němu nemáme. Roboti na lince na auta opravdu žádné pocity nevyvolávají. Oživlé hračky mohou být docela roztomilé, takový byl i robot který v Národním muzeu v Praze položil kytici k bustě Karla Čapka. Jakmile ale je podoba ještě větší a už to není hračka a začíná to být umělý člověk, začneme se cítit zvláštně. Vstupujeme do Tísnivého údolí, ujišťoval před pětapadesáti lety Masahira Mori a usoudil, že jakmile budou roboti od lidí nerozeznatelní, emoce se vrátí na úroveň normálního vnímání a nepohodlí zmizí.

Je to zajímavá teorie a myslím na ni v souvislosti s umělou inteligencí. Začala se nám do života vkrádat nenápadně přes internet a celkem jsme si jí nijak moc nevšímali. Pak přišel před dvěma lety ChatGPT společnosti OpenAI. Už jsem to o svých pokusech povykládal a byly spíš k pobavení než užitku. Uměloška si vymýšlela nesmysly. Ujalo se pro to rčení že halucinuje. Masahira Mori by mi řekl, že jsem ve stádiu sympatizujícího, mírně shovívavého zájmu. No a vidíte, neuplynuly ani dva roky. Uměloška určitě dál halucinuje, ale tak, že to nepoznám. Čímžto pádem se ocitám v Tísnivém údolí až po uši. Samozřejmě jsem rád, že mi ta věc pomáhá a poví když něco potřebuju vědět, v senzačně krátké době mi to naservíruje na obrazovku. Zároveň mě to děsí. Je mi trochu jako když se potuluju kolem desetitunového náklaďáku se zapnutým motorem. Se svou děravou pamětí se cítím bezbranný jako malé děcko. Profesor Mori ujišťoval, že z Tísnivého údolí je cesta ven, že si zvyknem a čeká nás harmonické soužití.

Snažím se věřit muži, který měl podíl na vývoji robota Asima, toho, který přinesl panu Čapkovi růže. Vyhrabu se z Tísnivého údolí. Ale nestane se to samo. Půjdu na to otužováním: nebudu tomu parchantovi umělé inteligenci věřit každé slovo. Všechno budu ověřovat. Jak? Budu se ptát umělé inteligence…

A je to tady. Vidíte, že se spoléhat nedá na nikoho, ani na umělou inteligenci, ani na to, že vám poradím něco rozumného.

Psáno pro ČRo Plus