Už mě to nebaví, psát jako Edík McBain. Budu psát jako já sám. Alespoň víte, že tenhle článek nepsala Ej Aj. Tu by nemohlo zadání přestat bavit.

Spousta lidí využívá umělou inteligenci k tomu, aby jim vyjevila perspektivy jejich záměrů nebo perspektivy směřování různých současných fenoménů. Je úsměvné, pokud se někdo zeptá EjAj na to, co lze čekat od nového papeže, už druhý den po jeho zvolení. Jak se lidská bytost zachová v budoucnosti, o jejíž spletitosti a zádrhelech zatím nikdo z nás nemůže tušit, to je spíše problém pro křišťálovou kouli než pro jakoukoli inteligenci. Ale setkal jsem se i s jinými zadáními. Kromě už notně „profláknutého“ plánování výletů a dovolených někteří vlastníci přirozené inteligence chtěli odpovědi, co na to sousedi, jestliže si oni budou chtít přistavět garáž. Nebo zda je rozumné právě teď chtít změnit zaměstnání. Jiné lidi zajímá budoucnost Ukrajiny. A tak dále.

Shrňme si to. V dobách antiky se chodilo do Delf. Za Viktoriánské éry kvetly hovory se zesnulými. V nedávné minulosti: Volejte věštce - vzpomínáte? Teď tedy máme místo toho všeho ÍÁ. Ta naivní víra, že já sám nevím nic, ale že „cosi nade mnou“ docela určitě odpovědi zná, tato víra je - zdá se - stejně pevnou integrální součástí lidského mozku jako smysl pro rytmus nebo schopnost zamilovat se. Nicméně: éra duchařiny dávno pominula, v Delfách nikdo odpovědi nehledá. Dá se tedy očekávat, že i toto využití Ejejej Ajaj jednoho krásného dne odvane čas a objeví se nějaký další fenomén, který budou hledači zjevené pravdy vzývat. Schválně - zeptejte se, co o tom soudí sama AI.

Výsledek hledání snadno a rychle. Tohle nám určitě AI jednou splní a my „odpískáme“ další část svých intelektuálních schopností, jako se nám to už stalo s pamatováním telefonních čísel. Ale zatím je spolehlivé zjišťování fakt a výsledků stále ještě dosti vzdálenou budoucností. Kdosi přistihl ÍÁčko při falšování matematického výsledku (šlo myslím o hledání prvočísel). Sám jsem kočičímu botovi (chat je přece francouzsky kočka, ne?) zadal, aby mne poučil, co nového se zjistilo v oboru mé někdejší diplomové práce z entomologie. Že prý nemá přístup do databází. Prosím, tohle bych u neplacené verze přijal. Pak mi ale o larvách páteříčkovitých brouků začal všelijak pábit, motal znaky jedné broučí čeledi do jiných, a nakonec o těch mých milovaných larvičkách žijících v půdě začal tvrdit, že bych je nejlépe určil s pomocí klíče vodních larev hmyzu, a přiřadil jim latinské rodové jméno náležící jedné rybě. Děkuji pěkně.

Možná se ještě k tématu vrátím třetím dílem „umělointeligentních“ úvah, ale zatím stačilo. Jen mi zůstává spousta otázek. Například: může se AI bát nějakou odpověď sdělit konkrétnímu tazateli? Může se bát vůbec po nějaké odpovědi pátrat? Ne že to má zakázané, ale zatajit odpověď kvůli pocitu zodpovědnosti. Může? Bude někdy moci?

Jiná otázka: Narazil jsem na skvělou myšlenku. Člověk podle ní není rozumná bytost, která má emoce, ale emocionální bytost, která má (i) rozum. O takovéto bytosti tedy říkáme, že je inteligentní, protože pojmu „inteligence“ dosud nic jiného nevyhovovalo. Našel jsem sice na internetu zajímavou a vážně myšlenou přednášku o inteligenci rostlin, ale to byl spíše výsledek drobného pojmového eskamotérství. A nyní tedy v našem světě je jednak tahle naše inteligence, inteligence emocionálních myslících organických bytostí, a pak ještě inteligence umělá, postavená na přesunech elektronů v křemíkovo-kovovém světě. Pochybuji, že křemíkovo-kovové entity někdy budou mít nefalšované emoce. Jsou tedy oba typy inteligence srovnatelné? Jsou oba typy inteligence opravdovou inteligencí? Pokud ano, budou se vzájemně doplňovat, zastupovat, zlepšovat, budou splývat nebo soupeřit? A pokud ne, který typ inteligence je ten opravdový? Ten náš, nebo...?

Z autorova webu Paleta názorů a ptákovin