Demonstrativně slavíme v části republiky osvobození a v jiné části jen konec války. Jakoby pro část území, na které vstoupila ta nebo ona část spojeneckých armád mělo pro poválečný vývoj země a státu nějaký význam. Je to, myslím důsledek naší politické malosti. Copak již rok po osvobození republiky to bylo úplně jedno? Konaly se zde svobodné volby, ve kterých tady i tam vyhrála KSČ. Ta ostatně byla jednou z nejslizčích stran v předválečné 1. republice, a proto jsme k tomuto vývoji žádného „Stalina“ moc nepotřebovali. A jako bychom nevěděli, že již za čtyři roky jsme „oslavovali“ Německou demokratickou republiku jako by všechny hrůzy války byly zapomenuty.

Málo si uvědomujeme, že to vše nebylo v našich rukách. O osudu našeho státu se rozhodlo v Jaltě a obě strany úzkostlivě dodržovaly tuto dohodu, včetně dohodnutou linii dotyku obou spojeneckých armád. Američané nedovolili české brigádě, která byla součástí jejich armády, jít na pomoc Praze, a ani neprovedli požadovaný letecký shoz zbraní, ač to bylo v Praze na přesných místech očekáváno. Očekávat americké tanky v Praze nebylo reálné.

Historickým faktem ovšem zůstává, že ti , kteří nás tehdy osvobozovali nebo u nás ukončili válku, před sedmi lety s odlišnou mírou odpovědnosti přihlíželi mimo (USA) k tomu, jak se Československá republika, v rozporu s mezinárodním právem (dnes opět hojně citovaným), stává obětí agrese mocnějšího souseda. Kdyby prezident Beneš tehdy v r. 1938 řekl totéž, co prezident Zelenskyj o desítky let později, totiž „dejte mi zbraně“, pak by již český národ asi neexistoval. Nemusí se nám to líbit a také nelíbí, ale takový je od pradávna lidský svět.

Jako jeden z pamětníků tehdejších událostí s údivem slyším, že Němci prchli před povstáním Pražanů a tak pak již zde nebylo co ukončovat natož osvobozovat. Pokud vím, měli jsme v ulicí jen barikády na obranu, nikoliv útočnou vozbu, která by vyhnala Němce. A dohoda ČNR s Němci o odchodu wehrmachtu z Prahy – problematická z hlediska dohody Spojenců o tom, že nikdo nepřijme jinou než úplnou kapitulaci –zachránila mnoho českých životů, ale hlavně umožnila německým vojákům konečně uprchnout do vytouženého amerického zajetí. Kde očekávali lepší osud, než by je čekal v zajetí ruském, což z hlediska zločinů, které v Rusku napáchali, bylo pochopitelné. Ale nesnažili by se o takovou kapitulaci, kdyby sovětské tanky nebyly na cestě. A tento rozdílný postoj Spojenců, stejně tak jako postoj katolické církve, která ve „svatém“ boji proti komunismu umožnila bezpečný odchod z Evropy i těm nejhorším nacistickým zločincům, jsou dnes přijatelné jen s velkou dávkou snahy o politickou korektnost.

Jako by se nám ti příchozí, nebo osvoboditelé, rozpadli na Ukrajince a Rusy. Ale, jak řekl před nějakým časem prezident Pavel „Ukrajina není bílá a Rusko černé“. Ti, kteří jsou připraveni si cokoliv zdůvodnit, se vždy najdou a všude. Vlasov a Bandera sdíleli stejný politický omyl. Domnívali se, že po boku a za pomoci nacistického spojence uskuteční svoji představu o samostatném státním uskupení, které bude Němci tolerováno. Naivní představa, která však má neblahý důsledek na události dnešních dnů. Zatím co na Vlasova si v dobrém v Rusku ani nevzpomene, pomníky Bandery a dalších, kteří pod kuratelou nacistů vraždili Poláky a Židy se staví znovu, a symboly waffen SS se oslavuji na Ukrajině dodnes. Snad z hlediska těch Ukrajinců, Estonců a Lotyšů, kteří prošli ruskými gulagy, to lze chápat, ale pro nás je to nepochopitelné a zcela nepřijatelné. Možná jde jen o nevýznamné a nepřátelskou stranou zneužívané symboly. Myslím si však, že tomu tak není. Osud ukrajinského národa a státu je v rukách těch, kteří vidí a jsou schopni rozpoznat a odstranit opravdu všechny skutečné, třeba i podvědomé, příčiny této špinavé války.

Autor je ombudsman