Skupina Ztohoven prezentovala na své výstavě výtvarné dílo sestávající ze jmen všech poslanců PS PČR, ministrů (včetně premiéra) a taky prezidenta Klause, vesměs doplněných o čísla jejich mobilů. V důsledku toho se na uvedené (zejména na některé) navalila spousta esemesek z větší části hanlivého obsahu. Podle vlastních slov zůstal ušetřen jen předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, který jich prý dostal jen pár, a to pochvalných. Já, být jím, bych se tím příliš nechlubil – vzhledem k tomu, jak u nás podobná výměna názorů na mobilních sítích a na internetu probíhá, chorobné podezřívavce snadno napadne, že buď lže, nebo to všechno zorganizoval.

Tento typ demokracie, která znamená diskusi, je u nás v elektronické rovině rozšířený a oblíbený. Je tedy dobré rozebrat trochu vztah účastníků rozhovoru.

Adresáti se od odesilatelů liší tím, že jsou na tom většinou finančně lépe. Mají také větší možnost si kromě svých veskrze legálních příjmů napomoci i k příjmům dejme tomu problematičtějším. Tvrdit, že to nikdo z nich nikdy nedělá, by byla podobná drzost jako posílat sprosté esemesky. Kromě této problematické výhody mají však taky podstatnou nevýhodu: na rozdíl od odesilatelů nejsou anonymní a z toho plyne, že za vše, co udělají, taky nesou odpovědnost. Jejich neanonymita teď byla ještě výrazně rozšířena zveřejněním čísel jejich mobilů. Odesilatelé jsou naopak anonymní, nenesou zodpovědnost za nic, tedy ani za esemesky, které posílají.

Představa, že lid realizuje svůj podíl na moci, která z něho pochází, tím, že si může vůči vrchnosti dovolit všechno, je výrazně oplodněna marxismem. Odesilatelé lámou své okovy (zatím) formou sprostých esemesek. Je to v jistém slova smyslu produkt demokracie, i když v této činnosti nespočívá přímo její smysl. Taky by byl omyl si myslet, že v systémech konkurujících demokracii (např. v totalitních diktaturách bolševického typu) se toto výsadní postavení anonymního lidu realizovalo v plné šíři. Naopak: ty systémy měly účinné zbraně pro deanonymizaci lidu (např. dobře vyvinutou policii), takže svobodné diskuse tohoto typu se tam nakonec realizovaly jen na zdech veřejných záchodků. Byl by ovšem omyl se domnívat, že tehdy lidé byli tenkrát slušnější než dnes.

Poslanec Viktor Paggio se zapojil do svobodné výměny názorů zorganizované umělci ze skupiny Ztohoven tím, že jim dal k dispozici jednu velmi zdařilou sprostou esemesku, kterou sám obdržel, s žádostí, aby ji vystavili. Umělci mu vyhověli a on je teď nadšen: dokázali prý, že si na otevřenost jenom nehrají.

Na jeho místě bych nadšením šetřil. Především, je to nanejvýš jen první krok správným směrem. Teď by měli zveřejnit ještě přinejmenším dvě stě dvacet dalších podobných esemesek – nemyslím si, že by každý z nedobrovolných adresátů dostal takových esemesek mraky, ale aspoň někteří určitě. Kromě toho by měli umělci dát k dispozici seznam svých jmen včetně čísel mobilů, aby šli příkladem napřed a rozšířili počet neanonymních účastníků diskuse, která znamená demokracii.

Jenomže: stačí to? Vždyť tak v nejlepším případě vznikne něco, jako byly obrovské dortové bitvy v groteskách s Laurelem a Hardym, s tím rozdílem, že tentokrát po sobě budou účastníci metat hnůj, přičemž budou rozděleni na metající a živé terče.

Daleko lepší by bylo, kdyby lidé podobné esemesky neposílali, protože by počítali s tím, že se za ně pak budou muset stydět. Prvním předpokladem je prosadit toto: kdo chce něco podobného posílat, ať se pod to taky se všemi náležitostmi podepíše. Včetně skutečného a dosažitelného čísla svého vlastního mobilu.

Reflex.cz 3. prosince 2012