Bratři Mašínové, vedeni odporem ke zločinnému komunistickému režimu a příkladem svého statečného otce, zorganizovali v padesátých letech odbojovou skupinu, která provedla několik úspěšných sabotážních akcí. Projevili přitom cílevědomost a odvahu.

Během této činnosti zabili dva komunistické policisty a o život přišel (zjevně v podstatě nešťastnou náhodou při rvačce o revolver) taky ozbrojený civilista (Mašínové potřebovali ke své činnosti peníze a přepadli podnikovou pokladní, která vezla z banky výplaty – oběť jí dělala doprovod).

Považuji za nevěcné mluvit v těchto případech o vraždách a myslím si, že rozsudky nad členy skupiny by měly být zrušeny. Nikdo, kdo se v době stalinského teroru chopil zbraně na obranu svých práv a svobody, za to nemůže být trestně stíhán.

Při posuzování aktivit tohoto druhu (například při úvahách o jejich společenském ocenění) je však nutné jít nad formálně právní stránku věci a ptát se po legitimitě tohoto počínání: tj. nakolik bylo přiměřené době a místu. A tady je problém: Skupina Mašínových používala prostředky běžné v občanské válce v době, kdy u nás žádná občanská válka nebyla. Nemohli být svému okolí srozumitelní a nemohli toto okolí k ničemu rozumnému inspirovat. (S tím souvisí i docela praktické potíže: jak měl ten člověk, který doprovázel pokladní s penězi, poznat, že nejde o obyčejné loupežné přepadení?)

Z toho plyne, že šlo o přehnaný, radikální pokus. Takové věci zpravidla nadělají víc škody než užitku (s jistou sebekritikou poznamenávám, že v úplně jiné historické situaci a na jiné, „mírumilovnější“ rovině byla v tomto ohledu něco podobného i Charta 77, rozdíl je jen v tom, že na hlavu jejích čelných signatářů se po Listopadu snesl zlatý déšť různých poct a metálů).

Proto, kdyby probíhal plebiscit o tom, zda mají členové skupiny Mašínových být za svou činnost vyznamenáni, nemohl bych hlasovat „ano“.

Psáno pro aktuálně.cz

27. října 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.