Členové rodiny Tugendhat si dovolili prodat plastiku, která kdysi zdobila jejich vilu. Brněnská radnice je za tu drzost chce vytrestat tím, že jim vilu nepostoupí. V čele boje za národní práva stojí senátor Zlatuška. Soukromý majetek ano, ale odsud až potud. Vila je zjevně tak trochu Tugendhatů, ale hlavně národní. A s Tugendhaty může národ, zastoupený brněnskou radnicí, jednat podle známé národní a socialistické zásady: co je tvoje, to je moje, a co je moje, do toho ti nic není. (Už slyším námitku, že s památkami je to tak všude v Evropě. I kdyby tomu tak bylo, jako že není, je to drzý zásah do soukromého vlastnictví a nemá to tak být.)
Co týden dal, čtvrtek 8. února

Vážený pane Doležale,

nestojím v čele boje za národní práva, ani proti soukromému majetku, s národem nebo socialistickými zásadami má můj postoj také houby společné. Ověřte si, prosím, alespoň _základní_ fakta, než hodně zcestně nálepkujete cizí názory.
Tugendhatovi odmítli využít všechny lhůty, které v uplynulé době měli pro zádost o vydání majetku. Vím o několika lidech, kteří je k tomu marně nabádali, viděl jsem i dokumenty, ve kterých to sami odmítali. Poté přišla žádost o vydání na základě zákona, ve kterém se prodloužená lhůta týká uměleckých děl dohledávaných v depozitářích galerií. V Brně povyk pro vydání nebo darování(!) spustila ODS [když jsem před časem v Senátu navrhoval, aby se omezení nabývání nemovitostí cizinci nevztahovalo na memovitosti, které chce cizinci prodat/předat někdo jiný, než stát [což omezuje práva toho někoho jiného s majetkem disponovat, tj. jeden z atributů vlastnictví], nezvedl pro to ruku ze senátorů za ODS ani jeden], která z předchozího působení může za právně vadný výběr projektanta opravy (neoprávněně zvítězil ARCHATT, který je znám např. ze stavby domu býv. náměstku MK Novákovi) i za její poměrně nehorázné předražení. Pochybuji, že se zde dnes jedná o víc, než zametání stop.
Zasedání zastupitelstva se zúčastnily sestry Tugendhatovy s melodramatem o tom, jak se jim jedná o věrnou restauraci vily. Pod tímto dojmem zastupitelstvo odhlasovalo záměr nabídnout vilu státu k následnému převodu na Tugendhatovi, pokud na to skutečně ze zákona mají právo (zdejší právníci se domnívají opak). Prodej sochy zcela znevěrohodnil sehrané melodrama. (Není to tak, že by plastika pouze zdobila sochu - byla součástí Miesova architektonického návrhu vily.) Právo sochu prodat samozřejmě mají. Zastupitelstvo ale nemůže nemít právo za těchto okolností předváděným dojemným scénkám nevěřit, nebrat na právně nerelevantní žádost o vydání zřetel a nečinit nadbytečné vstřícné kroky.
Zpochybňuji samozřejmě i morální nárok na vrácení za situace, kdy jiným restituentům bylo vydání odpíráno nebo odepřeno (v minulosti i toutéž brněnskou ODS, která dnes tvrdí, že vila je případ speciální a nejde ho do těchto souvislostí dávat!), například dědicové Pavla Kohna nebo Štefana Plačka. Nepovažuji za morální nárok, jehož provedení by postavilo do nerovného postavení jiné. (Zdůrazňuji, že předchozí větu bych nenapsal, kdyby Tugendhatům byly v zákoných lhůtách činěny se žádostí nebo vydáním obtíže - nic takového se nestalo.)
Přikládám pár článků k té věci, faksimilie na konci návrhu na revokaci usnesení Zastupitelstva je z brněnské MFDnes z doby udílení čestného občanství města Brna Ernstu Tugendhatovi v roce 2002, dopis je od Ernsta Tugendhata z letošního roku (povšimněte si i berlínského faxu na něm v souvislosti se zmínkou, že je na univerzitě v Brazílii, i zřejmého rozporu s tím, co v době udílení čestného občanství tvrdil), přikládám také reakci na Steigerwaldův komentář pro MFDnes (objevil se ovšem dříve na webových stránkách tajemníka brněnských zastupitelů za ODS Paulczyňského www.paulczynski.cz) níže za podpisem - poslal jsem ji do redakce MFDnes, ale zůstala bez otištění.

--Jiří Zlatuška

*****

Vážený pane senátore,

Děkuji Vám za dopis. Bohužel jste mne o zcestnosti mých názorů příliš nepřesvědčil.

Za prvé: i kdyby byli Tugendhatovi opravdu zmeškali všechny lhůty, které měli k podání žádosti o vydání majetku, jejich morální nárok na vilu je nepopiratelný. Jakákoli slovní vyjádření, že o majetek nemají zájem, jsou irelevantní, museli by se nároku úředním aktem vzdát. To se, pokud se nemýlím, nestalo.

Za druhé: nevím, proč zmiňujete stanovisko radních ODS. Nic mi do něho není, nejsem ani členem, ani sympatizantem té strany a nenesu za chování jejich členů žádnou zodpovědnost.

Za třetí: sestry Tugendhatovy si podle mého liberálního názoru mohou se svým majetkem dělat, co chtějí. Mohou vilu třeba zbourat nebo přestavět na mormonský kostel. Vyhlašování soukromých objektů za „památky“ (ať už národní, nebo UNESCO) považuju za neoprávněný zásah do toho, co je zcela v kompetenci vlastníka. Jistě existuje jakýsi morální nárok na to, aby s vilou zacházely v rámci možností šetrně, ale ten není nijak vynutitelný, je to věc dobré vůle.

Za čtvrté: totéž platí o soše, kterou sestry Tugendhatovy nabídly do aukce. Socha, pokud vím, byla řádně v jejich vlastnictví. Mohou si s ní dělat, co je napadne.

Za páté: nezlobte se na mne, ale Váš argument o tom, že a jak je třeba restituenty stavět do rovné situace, nemohu brát vážně. Když jsme vzali u huby jiné, musíme i tyhle, jak by k tomu ti chudáci, co jsme je oholili, přišli!

A znovu zdůrazňuji: ta vila fakticky není – na rozdíl např. od vozoven pro MHD - města Brna (je to v tomto případě jen mírnější forma někdejší slavné formule „všeho pracujícího lidu“). Ta vila právem náleží lidem, kteří odsud museli kdysi utéci, protože jinak by je byli zavraždili, resp. jejich dědicům. A ten vlastnický vztah by se teď měl formalizovat.

V dalším si Vás dovoluji odkázat na svou polemiku se Steigerwaldem v tomto čísle Událostí.

19. února 2007

S pozdravem

Bohumil Doležal

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.