UDÁLOSTI: Vyhraněné pravdy o minulosti
Například v posledním textu z Mladé fronty Dnes (Čtvrtý odboj premiéra Topolánka, MfD, 5.3.2008) kritizuje některé radikální názory, které zazněly na jakémsi veřejném slyšení v Senátu z roku 2004, a dospívá k závěru: „Revoluce z roku 1989 nastolila režim vyznačující se podle těchto řečníků nedůsledností ve vztahu k minulosti a stále ohrožený komunismem.“ Kdyby se ta nedůslednost nevztahovala jen na minulost komunistickou a ohrožení na komunismus, ale obecně na deformaci nebo ztrátu svobody, docela bych se pod to podepsal. Je tak ohrožena každá svobodná společnost, a pokud je vratká jako ta naše, ohrožení úměrně roste.
Nepevnost naší demokracie souvisí mimo jiné s tím, jak pan Zahradníček (a určitě není sám) chápe její vymoženosti: jde o „otevřenou společnost, v níž si každý může o minulosti myslet a mluvit, co chce, a nikdo nemůže doufat v opanování veřejného prostoru a umlčení odpůrců.“ Tento stav prý špatně snášejí „zastánci vyhraněných pravd o minulosti“, jejichž ambicí není svou pravdu jen vyslovit, ale také prosadit. Protože patřím k velmi horlivým zastáncům vyhraněných pravd o minulosti, nezbývá mi než oponovat.
Především je třeba vzít v úvahu to, co kdysi dávno napsal J. S. Mill: Svoboda je mimo jiné i svobodou říkat, že dvakrát dvě je osm; to ale neznamená, že by nebylo důležité vědět, že dvakrát dvě jsou čtyři.
Je důležité mít svobodu říci svou pravdu. Je ale stejně důležité snažit se svou pravdu prosadit přesvědčováním a argumenty (a je ovšem taky důležité umět uznat svůj omyl). Je to nutné, jinak bychom se už dávno utopili ve světě protichůdných pravd. A je to možné: v druhé polovině devatenáctého století měli lidé u nás svobodu tvrdit, že Rukopisy jsou pravé, a svobodu tvrdit, že jsou to padělky. Pozoruhodné je, že svoboda těch prvních se prosadila samospádem, kdežto ti druzí o ni museli tvrdě bojovat. Podobně na přelomu 19. a 20. století měli lidé nejen u nás možnost zastávat názor, že rituální vražda existuje, a taky názor, že je to ohavný předsudek, i když ti to taky neměli ze začátku dvakrát lehké. Lidé, kteří dnes tvrdí, že Rukopisy jsou pravé a rituální vražda existuje, se jeví jako šašci, případně darebáci. Na tomto malém příkladu je pěkně vidět, že si sice každý může o minulosti a vůbec myslet a mluvit, co chce, ale zase tak úplně bez rizika to není. A zároveň, že lidstvo (v tomto případě česká společnost) urazilo kus cesty ve zjednodušování světa: zbavilo ho dvou dvojic protichůdných pravd.
Člověk má právo, dokonce povinnost zastávat vyhraněnou pravdu a snažit se, aby se prosadila. Nemá pouze právo oponentovi zavřít hubu (například tím, že ho zbaví možnosti publikovat).
Formální svoboda projevu, vymezená zákonem, může v praxi velmi snadno zůstat svobodou říkat hovadiny. Aby měla smysl, musí to být svoboda i pro zastánce vyhraněných pravd o minulosti. Pokud se jich aspoň pár do zákonem vymezeného prostoru prokouše (zastánci vyhraněných pravd to nemají na světě lehké), je všechno OK: pak už je docela jedno, že je to taky svoboda pro moře blbů.
9. března 2008
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.