Dvojí volby, které jsme právě absolvovali, znamenají jisté přerozdání karet české politice. ČSSD se ústy svého statutárního místopředsedy zavázala, že nebude v Senátu, kde má nyní absolutní většinu, provádět za každou cenu politiku nulové tolerance a válcovat koalici. A tak zatímco pokud půjde o vojáky do Afghánistánu, má sice koalice utrum, pokud však jde o volbu prezidenta, tak se v neděli v poledne za přítomnosti Václava Moravce Miroslava Němcová a Zdeněk Škromach v podstatě shodli: bude přímá.

Abychom dokázali docenit význam této shody, musíme si ujasnit, jaká vlastně role prezidenta v naší společnosti je.

Naše společnost se z politického hlediska dělí do třech zásadních skupin. Tou první a základní jsme my. Nejdřív jsme si říkali lid, pak to bylo změněno na pracující lid, zjednodušeně na pracující, košatě na všechny poctivé pracující, podle toho, jak národní a demokratická revoluce přerůstala v socialistickou. Když v roce 1989 revoluce skončila, začalo se užívat technokratického výrazu „daňový poplatník“. Jde v podstatě o totéž: zatímco „lid“ na „ně“ (kdo jsou to „oni“, k tomu se hned dostaneme) pracuje, daňový poplatník na „ně“ platí. Dělá to z pozice silnějšího, protože z lidu pochází všechna moc a do roku 1989 taky vlastnil všechny výrobní prostředky (tj. patřila nám všem společně např. petřínská rozhledna; nebo to snad není výrobní prostředek?). Pak si je zprivatizoval a přitom se jich část poztrácela.

A nyní „oni“ – totiž politici. Z naší práce, resp. z našich daní si platí luxusní dovolené v Itálii, kde se setkávají s různými mafiány ( v našem demokratickém pojetí je mafián každý, který bere aspoň pětkrát víc než my, tedy např. generální ředitel ČEZu) a nechávají si fotografovat pinďoury. Problém je v tom, že jsme si je zvolili. Co nám zbývalo, volby jsou u nás bohužel dobrovolné!

Je zjevné, že nutně potřebujeme, aby nás někdo před politiky, které jsme si zvolili, chránil. Kdysi připisovali naši předkové tuto moc Bohu, ale neosvědčil se: jak by taky mohl, když neexistuje, protože jsme pošli z opice, jak vědecky dokázal Charles Darwin. Tím padl i král - jak se říkalo, z boží milosti: když Bůh neexistuje, král nemá být, napsal náš národní klasik. Řešením bývala královražda nebo soud a poprava (jedno bylo občas od druhého obtížné rozlišit). Pro společnosti monarchii navyklé (a takovou byla ještě na začátku minulého století ta naše) bylo třeba najít novou autoritou – tou se u nás stal prezident.

Prezident (v našem pojetí, to zdůrazňuji) není Bůh ani král. Není to samozřejmě ani politik. Je to člověk jako my, pouze je v něm naše člověčenství mnohonásobně umocněno. Proto je tolik populární. Pošel z opice, jako my všichni, a je nezbytné, aby to bylo na první pohled silně vidět. Naši první dva polistopadoví politici s tím měli jakési problémy (tím nechci říci, že by se nebyli snažili), ale jsme teprve na začátku cesty.

Je zjevné, že prezident v tomto pojetí by měl být volen lidem, tj. námi všemi. Proto se na tom naši političtí představitelé tak snadno shodnou. A škarohlídi a kverulanti, jimž se toto pojetí hlavy státu nezamlouvá, protože si myslí, že se hodí spíš pro opice než pro lidi (přiznávám, že se k nim počítám), nemají taky žádné zásadní námitky. Ať přímo nebo nepřímo, ať zprava nebo zleva, zvolen bude za těchto okolností tak jako tak kokot.

24. října 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.