Bývalá komunistická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová byla obžalována ze spoluúčasti na vraždě Milady Horákové. Podle státního zastupitelství byl její postup při procesu v rozporu i s tehdejším právním řádem. Proces byl „hrou na spravedlnost“.

Přiznám se, že ze zprávy mám dosti smíšené pocity. Té osobě je dnes osmdesát let; soud bude mít jen symbolickou hodnotu (triumf spravedlnosti), protože v civilizovaných zemích se osmdesátileté stařeny nezavírají na doživotí. Kdyby se dostala před soud před patnácti lety, bylo by to jiné. Jenže tenkrát, jak se říká, „chyběla politická vůle“. Nejsme přece jako oni.

Ale ani s tím triumfem spravedlnosti to není tak jednoduché. Hlavní vyšetřovatel procesu, ten, který zodpovídal za mučení obžalovaných včetně žen (před soudem stály kromě Horákové ještě bývalé poslankyně Kleinertová a Zemínová) se obžalobě vyhnul, protože ho v roce 1960 omilostnil Antonín Novotný. Před soudem nestanul ani prokurátor Vaš, který poslal na smrt Heliodora Píku (ten proces snad nebyl „hrou na spravedlnost“?) a řada dalších.

Stíháni byli a jsou jen ti, kteří porušovali tehdejší zákony. Řada tehdejších zákonů přitom měla takovou povahu, že se nedalo poznat, zda jsou dodržovány nebo ne: tj. každý je mohl nedodržovat a záleželo na benevolenci policie a soudů, zda si to odskáče nebo ne. Legalistický postoj, který zaujala nová politická reprezentace po listopadu 1989, se už dnes nedá korigovat. Vychází vlastně z pojetí, že idea byla čistá, ale docházelo k výstřelkům, které je možné postihnout.

Náš postoj ke komunistické minulosti se opírá o dvě zdánlivě neslučitelných tezí: Za prvé, „komunismus“ je něco, co bylo nevinnému českému národu vnuceno zvenčí. Jsme nevinnými obětmi brutálního násilí. Za druhé, myšlenka socialismu byla v zásadě správná, chybné byly jen způsoby, kterými se prosazovala. Obě zásady vedou chtě nechtě k tomu, aby bylo možno učinit zodpovědnými co nejmíň lidí.

Ve skutečnosti se stalo toto: v letech 1945-8 jsme se postupně stali kolonií komunistického Ruska. Na tomto vývoji se nevědomky, ale nadšeně spolupodílela česká nekomunistická politická reprezentace i intelektuální elity. Propad byl tak hluboký, že Rusové zpočátku ani nepotřebovali udržovat v naší zemi vojenské jednotky, vystačili jsme si sami. Po nedůsledném pokusu o osvobození v roce 1968 následovala léta marasmu a svobodu jsme získali díky tomu, že Rusům na čas došly síly. Mít jasno v tomhle je daleko důležitější než dostat za mříže jednu starou ženskou.

lidovky.cz, 31.7.2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.