Víkendové střetnutí pravých a levých extremistů v Otrokovicích mělo standardní průběh: rvačky, převržené popelnice, dělbuchy a petardy. Policisté se snažili oba znepřátelené tábory rozdělit a schytali to jako obvykle z obou stran. Nu což, patří to k jejich profesi.

Ve společnosti (a zejména mezi mladými lidmi) je velká nevybitá potřeba násilí. Snad souvisí s tím, že už dlouho nebyla válka. Taky chybí společná a sdílená víra, která násilí nepřeje. Dříve bylo možno potřebu násilí ukojit jen při rvačkách fotbalových fanoušků. Teď se násilnictví zpolitizovalo: je oplodněno myšlenkou.

Myšlenka je prostá: národ je ve smrtelném nebezpečí. Fašismus ukazuje své krvavé drápy. Pocit ohrožení a strach jsou dobrými důvody k tomu se pořádně poprat.

Ve skutečnosti dnešní následníci totalitních hnutí z první poloviny minulého století jsou žabaři. Jejich předchůdci měli rozvinutou ideologii, oficiózní filosofy, obratné politické machry, a tedy i masovou podporu. Dnes jde o pár násilníků, kteří zvládli několik primitivních sloganů. Protivná strana zase disponuje odvarem z extrémního socialismu devatenáctého století, který se v Evropě podařilo bez obtíží domestikovat (smrtící kombinace vznikla teprve tehdy, když byl naroubován na ruské samoděržaví).

Skutečné nebezpečí je jinde. Představují ho fanatická orientální náboženská hnutí. Z hlediska islámského fundamentalisty není mezi oběma znepřátelenými tábory rozdíl: jsou to Satanovy děti, je třeba je strčit do pytle, zavázat a utopit jako prašivá koťata.

Zajímavé je jen to, jak tohle šikování jednoduchých lidí se sklonem k násilí na „pravici“ a „levici“ souzní s viděním světa, které nám předvádějí naši čelní politici a jejich novinářská lobby. Václav Klaus, který, když dostane do ruky v restauraci jídelníček, je schopen pokrmy roztřídit na levicové a pravicové. Jiří Paroubek, který mu úspěšně sekunduje z druhé strany. Společné mají jen jedno: přesvědčení, že dějiny jsou zápasem synů světla a synů tmy. Je třeba, aby skončily, a to tím, že synové tmy budou zadupáni do země. Posledním ztělesněním tohoto pojetí světa byl bolševismus. Naše „pravice“ a „levice“ se z něho navzájem obviňuje, v obou případech právem. Jak by taky ne: všichni v něm přece vyrůstali a pořádně jím načichli: idejí se zbavili, manýry jim zůstaly.

Pokud se u nás bude ten fanatismus dál rozvíjet (to, že se často pojí s vyčůraným prospěchářstvím, je docela přirozená symbióza), změní se nakonec neškodné hrstky násilníků v předvoje mohutných politických uskupení, bojujících poslední bitvu mezi Dobrem a Zlem. V českém prostředí to asi bude tak trochu šaškárna: jenže společnost takhle rozdělená se pak snadno stane obětí chtivých a krvelačných predátorů, jimiž se dnešní svět jen hemží.

MfD, 17.1.2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.