Sestavování nové vědecké rady ÚSTR není nic jiného než pokračující normalizace ústavu

Nová ředitelka Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Foglová jmenovala dvanáct členů nové vědecké rady ústavu. Zbývající tři budou oznámeni na příští schůzi rady. Stará redakční rada jak známo celá odstoupila po odvolání předchozího ředitele Daniela Hermana. Tím vývoj situace v ÚSTR a kolem ÚSTR vstoupil do zcela nové etapy. Je to ostatně jen jeden kamínek v mozaice změn, jimiž naše společnost prochází v posledních několika měsících.

Podnětem ke vzniku ÚSTR byl před osmi lety oprávněný pocit iniciátorů návrhu, že s "předlistopadovou" minulostí máme jakýsi problém. Česká společnost v ní zčásti pořád vězí, není přesně vymezeno, co nového a do jaké míry nového jsme poté, co ta minulost skončila, vlastně chtěli, a zakotvení v té minulosti formou nohy v močále se projevilo a dodnes projevuje i v institucionální a personální rovině: významnou součástí našeho politického systému je nástupnická strana někdejší KSČ, zdědili jsme například ministry, poslance, pracovníky justice (ne všechny), bývalí komunisté se uplatnili i v demokratických stranách (rozdíly mezi ČSSD a ODS jsou spíš v počtu než v kvalitě).

Také vzhledem k těmto okolnostem připomíná technika vládnutí od vzniku České republiky v mnoha ohledech organizované bezvládí: od obtížného shánění většiny pro novou ústavu po vzniku ČR přes vlády s minimální většinou a vlády, které přežívaly jen díky přeběhlíkům, až po provizorní nebo nestandardní řešení ("úřednické" vlády, "opoziční smlouva"). Ze všech "neúřednických" vlád, které jsme od roku 1993 měli, disponovala dostatečnou většinou jen ta první a poslední, přičemž u té poslední se do půl roku ukázalo, že jde o pouhou iluzi.

Založení ÚSTR bylo zoufalým pokusem nahradit chybějící konsenzus ve společnosti tím, že se instituce, která má za úkol "vyrovnání s minulostí", opře o autoritu státu. Státu, který je sice ze své povahy demokratický, ale drží se na nohou čím dál tím obtížněji. Návrh vznikl v Senátu, kde měla v roce 2005 ještě většinu "pravice". K tomu, aby prošel celým legislativním procesem, bylo ovšem nutné udělat kompromisy. Především se změnil název instituce z Ústavu paměti národa na nynější Ústav pro studium totalitních režimů a jeho působnost se rozšířila i na období 1938–1945. To je jednak nesmysl, jednak účelové pokrytectví. Zatímco první období je definitivně uzavřené, všeobecně odsouzené, a navíc už nikdo nemá důvod cítit za to, co se tehdy dálo, přímou spoluzodpovědnost, to druhé nám svými rudimenty dodnes otravuje život. A nemohu si pomoci, je za tím i alibismus lidí, kteří tak či onak v té minulosti uvízli: jistě, nebylo to nic moc, ale uznejte, pořád ještě ne tak hrozné jako heydrichiáda.

Problematičnost "politického krytí" ÚSTR se projevila už v roce 2008, při "případu Kundera". Vznikl veřejný spor o to, zda se smějí uveřejňovat dokumenty, které staví do nepříznivého světla národní celebritu, a zodpovědní političtí představitelé "pravice" – Petr Nečas a předseda Senátu Přemysl Sobotka – v té souvislosti nahlas zauvažovali o tom, jak ústavu přistřihnout křidélka. Poté, co většinu v Senátu postupně získávala "levice", měnilo se i složení rady ústavu. Všechno vyvrcholilo letos v dubnu odvoláním ředitele Hermana. Vystřídala ho Pavla Foglová a oznámila "drobné personální změny".

Herman byl odvolán kvůli profesnímu selhání a s odkazem na to, že není odborník, totiž historik. Nová (zatím prozatímní) ředitelka je profesí pro změnu polonistka. Drobné personální změny byly, jak je to zvykem, provázeny propagandistickou kanonádou. V rámci ústavu má být posíleno zkoumání let 1938–’45 (což ovšem samozřejmě vůbec neznamená, že by se mělo oslabit zkoumání toho ostatního). Viz výše. A dále: ústav by se neměl zaměřovat jen na fungování represivních složek, je třeba věnovat pozornost i každodennímu životu lidí. Kromě toho, v případě let 1948–’89 nešlo o monolitní období a nedá se mluvit výlučně o "totalitě".

Jenomže něco jiného je sledovat, jak se ten hnusný orientální režim, ať už mu říkáme, jak chceme, promítal do všedního života lidí, a něco jiného je mezi řádky naznačovat: lidé měli i své všední radosti a starosti, nebylo to tedy až tak zlé a někdy to bylo dokonce lepší než zase jindy. Je mi líto, ale i za tím je – mimo jiné, samozřejmě – alibismus "namočených". Takže: ÚSTR je instituce problematická a dosavadní výsledky jeho činnosti podléhají jako každé lidské dílo kritice. To nic nemění na skutečnosti, že to, co v něm nyní proběhlo, je politický převrat vyvolaný změnou poměru sil v Senátu. Je to jakási soft forma "normalizace" instituce v tom horším smyslu, v jakém se u nás to slovo používá. A zejména v souvislosti se jmenováním nové vědecké rady ústavu se u nás opět po dlouhé době otevřela otázka kolaborace: samozřejmě že ne takové, o jaké se hovořilo za protektorátu. Nýbrž kolaborace v tom nejlepším slova smyslu.

Upřímně řečeno, nijak mne nepřekvapilo, že v nové vědecké radě ÚSTR budou sedět například pánové Pithart, Tůma a Prečan. Co ale nemohu nechat bez komentáře, je účast zahraničních odborníků (Peter Bugge, Adrian von Arburg, Muriel Blaive). Nemohu si pomoci, připomíná mi to – jistě jen tak trochu, malounko – účast slovutných intelektuálů ze Západu v různých Světových radách míru a podobných potěmkinských institucích z období, které mají pánové a dáma pomáhat zkoumat. A proto si myslím, že by se měli – taky tak trochu, malounko – stydět.

LN, 18.5.2013