UDÁLOSTI: Smí si člověk zvolit svůj lid?
Otázka je nastolena. Zní: je možné si zvolit jiný lid? Na první pohled, v Brechtově podání, vypadá legračně a absurdně: jak by si papaláš mohl zvolit jiný lid, aby mu dal legitimitu? Z hlediska lidí, jimž se stal život ve společnosti, do níž byli osudem uvrženi, nesnesitelným a nebezpečným, však všechno vypadá trochu jinak. Především otázka se člení ve dvě. První, ve zcela obecné rovině: je možné si zvolit jiný lid? A druhá, speciální: má toto právo i papaláš?
A věc se hned jeví jinak. Jiný lid si člověk v situaci krajní nouze nepochybně zvolit smí. Dokonce se tak v nešťastných regionech, jako je ten náš, děje s jistou pravidelností. Technika volby je specifická: nevolí se rukama, nýbrž nohama. U nás tak učinila spousta lidí v letech 1938-9 (většina jednoduše proto, aby je nezavraždili). Pak v letech 1945-50 (často z obdobných důvodů). Poté byly ve volebním území od Bratislavy po Aš nataženy ostnaté dráty a vztyčeny kulometné věže, což volbu na delší dobu prakticky znemožnilo. Příští výrazné volební období následovalo v letech 1968-9. Po roce 1989 ztratila volba na aktualitě (a na druhé straně hranic pro ni projevují minimální porozumění). Nyní to tak trochu vypadá, jako by na obzoru bylo další volební období.
Z toho, co jsme řekli, vyplývá několik zkušeností. Za prvé, volby probíhají s periodicitou přibližně 10-20 let, tedy nijak zvlášť pravidelně. Za druhé, doba, kdy lze volit, není přesně stanovena: začátek se nevyhlašuje, je třeba ho vycítit. Konec nastává tak, že jednoho dne spadne klec a kdo propásl svou šanci, mívá smůlu. Když vezmu v úvahu svou vlastní životní zkušenost, naskytne se u nás člověku příležitost volit zhruba jednou za život: v letech 1938-9 jsem ještě nebyl na světě, v letech 1945-50 jsem byl příliš malý a neměl jsem reálné volební právo. V letech 1968-9 jsem svou šanci propásl (upřímně řečeno, zatím jsem toho nijak moc nelitoval, ale třeba se to změní). Teď už jsem na volbu moc starý, nemocný a zbabělý (k volbě je třeba jisté odvahy a ochoty riskovat). Taky si, asi z alibismu, namlouvám, že by to ode mne jako od veřejně činného člověka bylo nezodpovědné.
Volební právo je v těchto slzavých končinách neoddiskutovatelné. Většina těch, co se volbám neodhodlala v letech 1938-9, skončila v plynových komorách. Na ty, co zmeškali svou šanci o deset let později, čekaly bolševické mučírny, lágry a popraviště. Často se stávalo, že ti, kteří z důvodů pochopitelných a někdy i ušlechtilých volit odmítli, by byli udělali lépe, kdyby byli zavolili: nebyli by se z nich později, často pod brutálním tlakem, staly kurvy. Což má svou zrcadlovou dobrou stránku: znám minimálně jednoho slavného českého spisovatele, který se svou volbou v roce 1968 morálně zachránil: co by byl vyváděl, kdyby byl zůstal, si raději ani nepředstavuji.
A nyní se dostáváme k užší, brechtovské otázce: má právo zvolit si jiný lid i papaláš? Brecht se mýlí: ovšemže má. Samozřejmě za několika podmínek. První je, že bude volit stejně jako ostatní, to znamená nohama. Každopádně se volbou (hlavně pokud volí tu správnou stranu – doposud to byl směr Západ) vyhne tomu, aby se z něho v následujícím období stala ještě větší kurva, než jakou byl doposud. Zachrání tím existenci, kůži a případně i život lidem, jimž by se jinak tak říkajíc z profese musel věnovat. A zachrání tím často i vlastní kůži a život. Což je v podstatě taky pozitivní.
Druhá a zásadní podmínka zní: papaláš se musí pořádně uskrovnit. Nemůže ani pomýšlet na to, aby se nově zvolenému lidu postavil do čela, v lepším případě by mu nakopali zadnici. Musí se stát se jedním z lidu. Tedy člověkem. A to snad za zachráněnou kůži stojí, ne?
20. srpna 2009
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
