Zhlédl jsem v kdysi v televizi kousek nějakého sci-fi seriálu (nevím, zda to byly Hvězdné války nebo jen něco podobného). Díval jsem se na to asi osm minut, pak mi to přišlo tak blbé, že jsem přepnul na jiný kanál. Něco mne na tom úryvku ovšem zaujalo: jak by bylo možné, aby se civilizace, která je kultivovaností svého náboženského života zhruba na úrovni makaků, mohla dopracovat tak nesmírně vyspělé techniky? Lépe řečeno, jak si autoři mohli vůbec něco takového představovat? To jsou opravdu přesvědčení, že jedno s druhým nesouvisí?

Takové věci se člověku vybaví, když je konfrontován s dnešními sklony k náboženskému, vlastně pseudonáboženskému sektářství. Na první pohled to vypadá jako pokus sblížit kousky křesťanské tradice se světem Harryho Pottera, Pána prstenů a již zmíněných Hvězdných válek. Zřejmě jsou to poslední rudimenty jakési náboženskosti v naší společnosti, která ve světě vyniká svým atheismem, obezitou a množstvím zkonzumovaného piva. Konfrontace může být někdy dost drsná – např. pokud je kuřimský případ něco podobného.

Temný středověk proslul institucemi jako inkvizice. Spojujeme si ji zejména a pronásledováním vynikajících náboženských myslitelů a s tím, že mnozí inkvizitoři cynicky využívali svého postavení k vlastním obohacení. Inkvizice ovšem kromě toho a hlavně pronásledovala asociální společenství, vyznávající zvrhlou ideologii a poškozující své členy i ty, kteří s těmi společenstvími přišli nedobrovolně do styku. Metody inkvizice byly surové, jak to odpovídalo tehdejší surové době. Nechci se jí zastávat, jen ji učinit pochopitelnou.

Naše dnešní doba je tolerantní: lidi tohoto typu nemučíme a neupalujeme, pouze, pokud překročí určité hranice, zavíráme podle okolností buď do blázince, nebo do kriminálu. Není vyloučeno, že něco podobného teď čeká i sestry Mauerovy. Většinou je ovšem necháváme být, orgány kompetentní k jejich ošetření mají i tak práce až nad hlavu. Pak se čas od času provalí případ jako jen s týraným Ondřejem.

Pokud jde o sekty a různá divoká společenství, najdeme v našich dějinách i pokus o jakousi třetí cestu mezi krutostí inkvizice a tolerancí moderní doby. Zasloužil se o něj náš osvícený císař Josef II., kterého ze všech Habsburků nejvíce tolerujeme pro jeho reformy. Toleranční patent nezrovnoprávnil všechna náboženská vyznání – pouze znamenal, že kromě státního katolicismu budou trpěny církev evangelická, reformovaná a pravoslavná. Navzdory obavám, že dojde k hromadnému odpadnutí Čechů od katolicismu, přestoupilo k povoleným církvím necelých padesát tisíc lidí. Jejich většinoví katoličtí bližní je upřímně nenáviděli. Našlo se však nemálo kverulantů, kteří se nespokojili se skrovným rámcem, který patent vymezoval, a hlásili se k různým více či méně fantastickým uskupením („deisté“, „beránci“ apod.). Úřadům to působilo potíže, a tak osvícený vladař vydal roku 1783 dvorský dekret obsahující jednoduchý pokyn: pokud se někdo dostaví na kompetentní úřad a přihlásí se za „deistu“ nebo „beránka“, má hned na místě a „bez dalšího dotazování“ dostat čtyřiadvacet na prdel. Tato procedura se má opakovat i tenkrát, pokud by se po čase o stejnou akci pokusil znovu. Protože opatření se obracelo k té části těla, kde byl tehdejší prostý český člověk nejpřístupnější argumentům, bylo záhy po problému.

Opatření pochopitelně nijak nedoporučuji. Šlo by o brutální znásilnění lidských práv, která i poté, co jsme pustili k vodě Evangelia, pro nás zůstala svatá. Ale občas, například když vidím v televizi záběry malého svázaného kluka, kterého vlastní matka nutí jíst zvratky a říká mu přitom „žer“, se mi po něm trochu zasteskne.

27. května 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.