UDÁLOSTI: Případ týraného Ondřeje, sekty a Josef II.
Takové věci se člověku vybaví, když je konfrontován s dnešními sklony k náboženskému, vlastně pseudonáboženskému sektářství. Na první pohled to vypadá jako pokus sblížit kousky křesťanské tradice se světem Harryho Pottera, Pána prstenů a již zmíněných Hvězdných válek. Zřejmě jsou to poslední rudimenty jakési náboženskosti v naší společnosti, která ve světě vyniká svým atheismem, obezitou a množstvím zkonzumovaného piva. Konfrontace může být někdy dost drsná – např. pokud je kuřimský případ něco podobného.
Temný středověk proslul institucemi jako inkvizice. Spojujeme si ji zejména a pronásledováním vynikajících náboženských myslitelů a s tím, že mnozí inkvizitoři cynicky využívali svého postavení k vlastním obohacení. Inkvizice ovšem kromě toho a hlavně pronásledovala asociální společenství, vyznávající zvrhlou ideologii a poškozující své členy i ty, kteří s těmi společenstvími přišli nedobrovolně do styku. Metody inkvizice byly surové, jak to odpovídalo tehdejší surové době. Nechci se jí zastávat, jen ji učinit pochopitelnou.
Naše dnešní doba je tolerantní: lidi tohoto typu nemučíme a neupalujeme, pouze, pokud překročí určité hranice, zavíráme podle okolností buď do blázince, nebo do kriminálu. Není vyloučeno, že něco podobného teď čeká i sestry Mauerovy. Většinou je ovšem necháváme být, orgány kompetentní k jejich ošetření mají i tak práce až nad hlavu. Pak se čas od času provalí případ jako jen s týraným Ondřejem.
Pokud jde o sekty a různá divoká společenství, najdeme v našich dějinách i pokus o jakousi třetí cestu mezi krutostí inkvizice a tolerancí moderní doby. Zasloužil se o něj náš osvícený císař Josef II., kterého ze všech Habsburků nejvíce tolerujeme pro jeho reformy. Toleranční patent nezrovnoprávnil všechna náboženská vyznání – pouze znamenal, že kromě státního katolicismu budou trpěny církev evangelická, reformovaná a pravoslavná. Navzdory obavám, že dojde k hromadnému odpadnutí Čechů od katolicismu, přestoupilo k povoleným církvím necelých padesát tisíc lidí. Jejich většinoví katoličtí bližní je upřímně nenáviděli. Našlo se však nemálo kverulantů, kteří se nespokojili se skrovným rámcem, který patent vymezoval, a hlásili se k různým více či méně fantastickým uskupením („deisté“, „beránci“ apod.). Úřadům to působilo potíže, a tak osvícený vladař vydal roku 1783 dvorský dekret obsahující jednoduchý pokyn: pokud se někdo dostaví na kompetentní úřad a přihlásí se za „deistu“ nebo „beránka“, má hned na místě a „bez dalšího dotazování“ dostat čtyřiadvacet na prdel. Tato procedura se má opakovat i tenkrát, pokud by se po čase o stejnou akci pokusil znovu. Protože opatření se obracelo k té části těla, kde byl tehdejší prostý český člověk nejpřístupnější argumentům, bylo záhy po problému.
Opatření pochopitelně nijak nedoporučuji. Šlo by o brutální znásilnění lidských práv, která i poté, co jsme pustili k vodě Evangelia, pro nás zůstala svatá. Ale občas, například když vidím v televizi záběry malého svázaného kluka, kterého vlastní matka nutí jíst zvratky a říká mu přitom „žer“, se mi po něm trochu zasteskne.
27. května 2007
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.