Včera jsme oslavili Den české státnosti. To, že se koná ve svátek svatého Václava, není úplná náhoda, ale doposud se o tom, alespoň v politice, příliš nemluvilo. Neoslavenec, jak by řekl prezident Klaus, byl totiž už v době schvalování státku podezřelý z kolaborace s nacisty (mluvil o tom tehdy kdekdo, mj. i tehdejší český premiér). Ve veřejnosti neexistoval konsensus, nemáme-li se za něj, a tedy i za nesvátek, víceméně stydět. Za jedenáct let od první oslavy se přece jen něco změnilo, veřejnost si už zvykla. Hlavním svátkem je sice stále 28. říjen, den vzniku ČSR. Slováci ho nesvětí, což jen potvrzuje skutečnost, že ČSR skoro od počátku obývaly dva národy: v západní části Čechoslováci, kdežto v té východní Slováci. Při rozdělení ČSFR pak Slováci Čechoslovákům svátek rádi a beze všeho postoupili.

Normalizace Dne české státnosti a smíření s tím, že je implicite spojena se jménem zavražděného knížete, dovršila letos přítomnost prezidenta Klause na Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi. Prezidentovi nepochybně na věci velmi záleželo, přišel, ačkoli nebyl úplně zdráv, a pronesl projev, který nepochybně považoval za zásadní. Smysl jeho vystoupení byl politický, pokusil se zformulovat to, co lze označit za styčné body mezi stanoviskem hlavy státu a katolické církve.

Prezident provedl jakousi rehabilitaci světce: Legenda svatého Václava je jedním z konstitutivních prvků naší státnosti a národní svatováclavská pouť nám dává příležitost na chvíli se zastavit a s dostatečnou pokorou si uvědomit, že jsme součástí dlouhé civilizační, kulturní a státní tradice. V té souvislosti se vyslovil pro přirozeně strukturované národní společenství se svými hlubokými tradicemi a pro tradiční rodinu jako základní jednotku společnosti.

Náš tisíciletý český stát, součást křesťanské civilizace a Evropy, k níž patříme a vždy jsme patřili, je teď podle prezidenta z mnoha stran ohrožen: vydáváním vlastenectví za šovinismus, falší sociálního státu nezaslouženého blahobytu, multikulturalismem, postoji, které pro vybrané skupiny žádají v minulosti neexistující privilegia.

Klausův projev se nepochybně dotýkal věcí, které jsou skutečnými problémy. Přitom byl zároveň defenzivní a militantní: trend je nebezpečný a je třeba se mu postavit, náš hodnotový systém se rozpadá, vše tradiční a konzervativní je zesměšňováno a vylučováno ze společenského dialogu, tradiční rodina je vystavována stále ostřejším útokům nejrůznějších módních postojů. Hlavními nepřáteli jsou "falešní proroci", totiž "pokrokáři" a "oportunističtí modernisté" (to trochu připomíná revizionisty a pravicové oportunisty, myslím, že to není úplná náhoda). Prezident sám se snaží s kritickými jevy bojovat. Počet těch, kteří se už nechtějí smiřovat s defenzívou a ustupováním, u nás i ve světě roste, a (katolická) církev u nás by měla v tomto smyslu uplatňovat svou autoritu více a hlasitěji.

Prezidentův projev je pozitivní v tom smyslu, že z něho implicite plyne uznání vážnosti "Dne české státnosti", i když se pořád ještě nesmí jmenovat po svatém Václavovi. A taky uznání vážnosti katolické církve, kterou jaksi povyšuje na svého politického partnera. Problém je, zdá se mi, v tom, že spory, které zmítají Českem a Evropou, prezentuje jako nesmiřitelný zápas mezi Dobrem a Zlem. Ten prvek je v nich jistě nějak obsažen, ale frontová linie nemusí být úplně taková, jak ji rýsuje: skromnější (a asi taky křesťanštější) by bylo brát spor jako rozhovor, jehož účelem je přesvědčit odpůrce o správnosti našeho stanoviska – a případně, což je rub předchozího, se taky v tom či onom nechat přesvědčit o správnosti stanoviska našich oponentů.

Lidovky.cz 29. září 2011