UDÁLOSTI: Prázdninové vyprávění o Karlu Havlíčkovi VIII.
A o rok později píše ve Slovanu ještě adresněji: "…Jest to známá vlastnost těch, kteří sebe rádi radikalisty nazývají, že obyčejně málo vytrvalosti jeví, nýbrž obyčejně jen v dobrý čas nesmírně bouří, pak ale když nějaká pohroma přijde na stranu svobodomyslnou, hned vším hodí a umlknou, jako by všechno již bylo ztraceno. Nepravíme to, abychom někomu výčitky činili, k čemu zajisté nyní není čas, nýbrž aby tím jasněji vynikla důležitá a veliká pravda, že v politických a veřejných záležitostech bez vytrvalosti ničeho docíliti nelze. Nezáleží právě na tom, aby strana naše vždy vítězila, kolikráte i jsouc jak říkáme vespod mnoho získati může, jen když vytrvá a ducha neztratí. K tomu ale jest zapotřebí, jíti jistou rozumnou a povážlivou cestou, ale neopouštět: co příliš bouří, nepotrvá dlouho, jest pravidlo v celém světě se vždy opakující."
Havlíček je taky skeptický k násilí všeobecně: "Takové řeči, že nikoli theorie, nýbrž jen meč mohl navrátiti Slovensku právo, jsou pouhý vítr: meč není bez theorie nic než kus železa, Napoleon a Žižka nepřemáhali nepřátele mečem, nýbrž theorií, svým rozumem, jenž uměl meče, jak náleželo a kdy náleželo použíti" (Slovan, 1850). A skeptický je tedy i k násilí vládnímu: "Pravda ovšem, že toto ministerstvo ke službě má ohromné vojsko, které všechno věřiti musí, co se mu věřiti poroučí, ať jest to pravda nebo ne, a kteréžto vojsko považuje nynější vláda za nejhlavnější důkaz všeho práva; ale musíme vyznati, že takové důkazy na dlouhý čas nepostačí, protože jsou příliš drahé, a kdo potřebuje na důkaz svého práva 900 000 mužů a 100 000 koňů, jest více k politování než k obávání." (Národní noviny 1849).
K ideologii radikálů se vztahuje i následující dialog ze satirické přílohy Národních Novin Šotek. Šotek (hlavní figurka přílohy) se v něm uchází o práci v redakci Národních novin:
"Šotek (s hrdým hlasem): Já jsem demokrat!
Já: Milý příteli! Demokratů je teď mnoho a jsou rozličného druhu. Někteří jsou také nesmírně hloupí: a ačkoli na tebe v tomto ohledu nemám podezření, přece nemohu ještě vědět, jak to s tvým demokratstvím vypadá. Víš-li pak, chlapíku! Co jest to demokracie?
Šotek: Demokracie je lid a lid je demokracie!
Já: Hahaha! Tos pochytil od pana Sabiny, ale víš-li pak, že jsi tím napálen; vždyť to nic neznamená.
Šotek: Co? Nic neznamená? To znamená, že je demokracie lid, a lid že je demokracie!
Já: Ano, ano. Phaenomenon je střevíc a střevíc je phaenomenon. Ale nehádejme se o takových radikálních věcech. Chceš-li být opravdu spolupracovníkem se mnou, musíš mi oznámit své politické smýšlení…
Šotek: Já jsem demokrat!
Já: To už víme. Tedy dál.
Šotek: Já jsem radikální demokrat!
Já: To je všechno jedno. Jen dál.
Šotek: Já jsem sociální, radikální demokrat!
Já: I ke všem všudy! Neplejtvej pořád takovými slovy a řekni mi raději, kterak smýšlíš strany zřízení zemského, strany daní, strany sněmu, ministerstva, ouřadů a tak dále, ať přece zvím, co jsi.
Šotek: Strany těchto věcí to já beru všechno hrozně ostře a co možná nejradikálněji. Nikomu nic neplatit a každému hned vybít! Pak ale musejí být především ministři, všichni šlechticové, ouřadníci, kněží a boháči oběšeni, kdo má pole, tomu se musejí vzít a dát tomu, kdo nemá žádné. Vládu nepotřebujeme, však my bez ní taky živi budeme, a každý rok vždycky z jara musí být revoluce s barykadami, aby se lid udržel ve cviku. V takovém smyslu chci psát.
Já (ohlížeje se pozorně po pokoji): Milý brachu! Ty jsi tak liberální, že se bojím, abys mi něco neukrad, a musím se vyznat, že jsem proti tobě velký reakcionář. Proto také by to nedělalo žádnou dobrotu, abys byl spolupracovníkem při Národních Novinách, poněvadž je naše demokracie zcela jiná než tvoje."
A v jakémsi ohlédnutí z perspektivy roku 1851 pak Havlíček shrnuje svůj názor na otázku revoluce v těchto řádkách: "Každý tedy, kdo lituje, že jsme r. 1848 neb 1849 neučinili povstání, jeví tím jenom převahu pouhého neurčitého citu nad chladným rozumem. On v mrzutosti, že jsme mnoho nedosáhli z toho, nač jsme si naději dělali, co jsme již téměř v rukou míti se domnívali, myslí takto: ´Neučinili jsme povstání a na pokojné zákonní cestě nezdařily se všechny zámysly naše: kdybychom se tedy byli uchopili zbraně, byli bychom všeho dosáhli.´ Mylnost takového uzavírání bije do očí. Jest to asi tak, jako by někdo řekl. ´Pěšky jsem tam doraziti nemohl, ale kdybych byl letěl, byl bych jistě dolítnul!´ Ovšem, příteli, ale k lítání jest především zapotřebí dobrých křídel, a kdo nemá křídel neb má špatná křídla, pro toho bude vždy nejlépe jen choditi.
Já vůbec jsem veliký nepřítel revoluc se zbraní a držím hlavně na revoluce v hlavách a srdcích. (zdůraznil bd). Ne snad proto jsem nepřítel těchto revoluc, jako bych neuznával právo národu se zbraní se obořiti proti násilí a bezpráví, se zbraní si dobýti svou svobodu. Také se neštítím povstaní z nějakého snad nedostatku zmužilosti, neboť jistě nahlíží každý, že člověk, který pod libovolnou a násilnickou vládou stojí v prvních řadách zákonního odporu a zjevné nepřízni proti této vládě, který již konečně své jméno jako heslo a terč všem protivníkům, bujným na svou okamžitou moc vydal, že, pravím, k tomu neméně odvahy jest zapotřebí, jako k násilnickému povstání. Naopak vidíme, že skoro při všech nezdařených revolucích obyčejně vůdcové a původcové jejich mají dobrou příležitost ještě v pravý čas se odstraniti a někde v cizí zemi všem následkům nemilým pro osoby své se vyhnouti, jako toho právě v našich dobách na Vlaších, Maďařích, Němcích atd. příklady máme. Revoluce se zbraní nejsou nikdy tak nebezpečné pro osoby původců svých, jako pro národy, jest to hra v loterii s budoucností národu, a nezávidím nikomu tu odvahu, která jej každou chvíli k podobné loterii hotového najde…
Jenom národ zachovalý a vzdělaný může míti svobodu a spojenou s ní dobrou vládu, tuto pravdu, které nás učí zkušenost dějepisu, musíme vždy především na zřeteli míti. Národ nevzdělaný, kdyby se celý zakrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtlačen. (zvýraznil bd) Národ mravně zkažený, byť by i vzdělán byl, přece zase svou pokažeností plete vždy sám na sebe metlu absolutie… (tyto řádky naspsal Havlíček více než pětašedesát let před vypuknutím ruské revoluce! bd)
Kde není národ zachovalý a vzdělaný, tam jest marné svrhovati staré vlády, neboť zase se dříve neb později všechno zlé navrátí, třeba se osoby a okolnosti změnily, a národ nemá z revoluce nic než trochu škody a nepořádku. V takovém pádu musí se napřed odstraniti tyto závady každé pravé svobody, a teprva potom jest naděje a vyhlídka na možnost dobré a trvanlivé právní vlády."
To je zásadní věc, požadavek politické kultury, která má přednost před násilím a je předpokladem jakékoli smysluplné politiky. Havlíček zformuloval zásadu, k níž se pak hlásili a kterou rozvíjeli, každý po svém, T. G. Masaryk i jeho žák Emanuel Rádl.
Tak Masaryk v knížce O naší nynější krizi píše: "Vím, že revoluce je dnes přežitkem starého režimu - politika demokratická a lidová revoluce nepřipouští. Svět stál a stojí na práci, ne na náladě, svět udržuje se jen prací, a to prací drobnou, prací stálou. Ani v geologii katastrof není a nebylo, co se dříve mělo za ojedinělé, úryvkovité katastrofy, poznáváme teď za výsledek nesčetných vlivů malých a menších. Tak i ve společnosti a historii převraty veliké, bijící do očí lidí nepozorujících a nepochopujících, jsou jen sumací a výsledkem stálých vlivů a příčin malých. Dnes poznáváme, že zejména revoluce posledního století byly výsledkem a pokračováním předchozího pochybného vývoje, poznáváme, že revoluce je symptomem a další příčinou nezdravoty, a proto voláme po práci a opět po práci soustavné, promyšlené, stálé, vytrvalé. Politika lidová je stálou a nepřetržitou reformací - politika lidová je nadšením pro práci a prací." Masaryk přitom připouští, že "může každému člověku nastat doba, že proti násilí musí se brániti železem, netoliko prací a rozumem": taková situace však zatím nenastala. A v České otázce uzavírá v jakémsi trochu patetickém hesle: "Ne násilím, ale smírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrtí, ale životem k životu - toť odpověď českého genia, toť smysl našich dějin a odkaz velikých předků."
A Masarykův žák Rádl to po svém zvyku formuloval v brožurce o německé revoluci (knížka je věnována kritice nacismu ve chvíli, kdy se v Německu uchopil moci) ještě vyostřeněji: "Nechť čtenář zkoumá svoje ledví: myškenku na revoluci shledá velikou: revoluce husitská, odboj proti Rakousku, revoluce francouzská a ruská… nejsme všichni připraveni zvednout při těchto slovech prapory a provolat slávu revoluci?
A přece je revoluce také jen válkou, válkou mezi občany jednoho státu, jen méně ukázněnou, bez naděje na mír mezi válčícími stranami, a proto surovější. Pro samé romantické nadšení z revolucí zapomínáme na hrůzy upalování kacířů v bouřích husitských, na zářijové vraždění na počátku revoluce francouzské, na ubíjení zajatých v revoluci ruské. Revoluce je barbarštější než válka; nemá žádného řádu, není nikomu odpovědna, luza je v ní pánem. Pozorujte jen barbarství revolucionářů proti odpovědným mužům: jaké výhody mají poražení generálové proti poraženým politikům! Posmívají se generálům, že válkou prý netrpí; prý se v bitvě ukrývají v zázemí; jsou-li přece zabiti v bitvě, nepřítel je pohřbívá s vojenskými poctami. Jsou-li zajati, mají zvláštní výhody… revoluce nezná těchto zákonů vojenské lidskosti; tu zrovna vůdcové pijí kalich utrpení… Jestliže tedy zatracujeme války jako necivilizovaný prostředek politického boje, zatraťme větším právem i revoluci jako zaostalý prostředek zápasu o vítězství pravdy. Osvěta, svobodný tisk, veřejná diskuse, všeobecné právo hlasovací, zákony měly by být jednou zbraní moderního člověka, proti níž jest revoluce tak zaostalá jako boží soud. I měla by být revoluce - tak jako válka - jen zoufalou sebeobranou tam, kde všechny jiné prostředky zklamaly; pacifisté by měli bouřit proti revolucím jako bouří proti militarismu, tím spíše, že zkušenost ukazuje, jak revoluční nálada připravuje náladu válečnou. Pokrok vzdělanosti volá: Pryč se všemi revolucemi!"
Havlíčkovo odmítnutí radikalismu ve jménu politického realismu je jeho základním vzkazem do budoucnosti - a tedy i nám.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
